Jan Nejedlý: „Ne že bych neustále žongloval s talíři jako klaun v cirkuse, ale legraci mám rád.“

Nejedlého sbírky veršů a výbory lidové slovesnosti pobaví čtenáře každého věku. Lidovou slovesnost sbírá odedávna - jsou to pro něj krásné blbovinky, které osvěžují život. Spolu s výtvarníkem Jaromírem Plachým v Meandru vydal již 5 úspěšných knih a připravuje novou, přibližující dětem druhy humoru. Doplněna bude samozřejmě další spoustou legračních příběhů a scének.

Vaše leporela Tři naháči na tryskáči a čerstvá novinka Cirkus Mrňousek jsou plná vtipných rýmů typu „Maxíku, máš bobek v taxíku!“ nebo „Dám ti pusu na víčko, budeš spát jak dřevíčko!“ Kde jste hledal inspiraci pro poezii pro ty úplně nejmenší čtenáře?

Nejprve u svých dětí. Mám tři. Když byly malé, rád jsem s nimi skládal básně. Řekl jsem vždy první verš a kluci básničku dokončili. Třeba: „Děda jede na kole, střílí při tom z pistole.“ Nebo: „V baru hrálo cembalo, my jsme si koupili čerpadlo.“ Anebo: „Radka drží paruku a krká si na ruku.“ V té poslední básni šlo o procvičování hlásky „r“. Kluky to bavilo, a tak začali skládat verše sami. Pamatuji si, jak na nějakém školním vystoupení pro rodiče zarecitoval nejmladší syn vlastní báseň: „Na ostrově Bourek spad tátovi šourek.“ Měla velký úspěch. Ale už je to docela dávno, co byly moje děti malé. Proto jsem během práce na leporelech dělal brigádně chůvu v jeslích, abych si připomněl svět batolat. Přeci jen je to velká zodpovědnost psát pro čtenáře ve věku 0 až 3 roky. Notabene když při čtení většinou sedí na nočníku

Mistr sportu skáče z dortu, Malý humorista i Hororová čítanka, to jsou tři výbory novodobé lidové slovesnosti, ať už to jsou rýmovačky, vtipy, hádanky a také horory. Kdy jste začal sbírat tyto kousky lidové poezie a co vás k tomu vedlo?

Lidovou slovesnost jsem začal sbírat tak nějak odjakživa. Vždycky mě fascinovalo, když táta říkal „Tady je to, varieto!“, když sestra psala na dopis „Pane pošťák, to chce klusa, toho kluka čeká pusa!“, když kamarád zpíval „Tiše a ochotně podprda na plotně hoří, stále hoří…“ nebo když se děda loučil slovy „Mějte se hezky a kupte si švestky!“ Jsou to krásné blbovinky, které osvěžují život.

Vaše knihy jsou plné humoru – jste vtipálek i vy sám během každodenního života?

Ne že bych neustále metal kozelce a žongloval s talíři jako klaun v cirkuse, ale legraci mám rád. Většina lidí dělá totiž tu chybu, že bere život příliš vážně. S nimi je pak sranda, jako když se šoupe s rakví. A to dost skřípe.

Vaše knihy vydané v Meandru ilustruje výtvarník Jaromír Plachý – čím vás oslovila jeho práce a jak se vám s ním na knihách pracuje?

S Jaromírem se mi spolupracuje bezvadně. Umí nakreslit cokoliv, má smysl pro humor a rád pije pivo stejně jako já. K textům přimyslí vždy ještě spoustu dalších fórků. Některých vtipných detailů si všimnu třeba až za rok po vyjití knížky. A pokaždé mě něčím překvapí. Umí obrázky rošťácké i strašidelné, ale taky něžné jako třeba v leporelu Tři naháči na tryskáči. V Cirkusu Mrňousek zas celý text povýšil na uvěřitelnou rovinu, kdy si mimina hrají na cirkus. To se mi moc líbilo.

Na co dalšího se můžeme od dvojice Nejedlý & Plachý těšit?

Jelikož rád děti rozesmávám i straším, chtěl bych spolu s Járou udělat pokračování Hororové čítanky i Malého humoristy. To by se mělo jmenovat Malý vtipálek. Půjde o knížku, kde se děti kromě spousty anekdot dozví, co je to vousatý vtip, zvojtěný vtip nebo kameňák, jak vypadá humor černý, bílý a béžový, co je to gag, huronský smích, kouzlo nechtěného nebo klaunská logika. Mimochodem, to je, když si klaun stěžuje, že ho někdo kopnul obličejem do nohy   

 Můžete nám prozradit jeden vtípek z připravované knížky?

Tak dobře. Děda s babičkou a jejím milovaným pejskem jedou vlakem. Babičku štve, že děda pořád kouří fajfku, a tak mu tu fajfku vyhodí z okna jedoucího vlaku. Děda se rozčílí: „Když ty mně fajfku, tak já tobě vyhodím psa!“ A skutečně to udělá. V další stanici ale vidí, že je pes dohonil. A víte, děti, co měl v tlamě? 

Fajfku.

Ne, jazyk.

Šárka (8 let): Jak vás napadlo tolik vtipných věcí do knihy Malý humorista?

To nenapadlo mě. To si vymyslely děti od 1 do 100 let. Odpradávna si je předávaly, obměňovaly a vylepšovaly. Já jsem je jen sesbíral a utřídil. A zdaleka se do Malého humoristy nevešly všechny šoufky. Chyběla tam třeba scénka s čůrajícím eskymákem nebo návod, jak si strčit do nosu tahací harmoniku. Ale nebojte, v nové knížce chybět nebudou. 

Cecílie (7 let): Proč ten deštník brabobreptí?

Je zamilovaný. Zamilovaní dělají všelijaké vylomeniny. A velká láska, jak známo, letí světem propíchnutá parapletem… Ovšem řekl bych, že ten deštník spíš než brabobreptí tak trochu kvakopiští. Ale můžu se mýlit. 

Tonička (5 let): Nejradši mám básničku „Haló, haló, co se stalo? Miminko se pokakalo!“ Co znamená to „ďuli muli puci kuk“?

Je to výraz, který používají maminky, když nahlédnou do kočárku na své děťátko a ponoukají ho, aby se na ně taky kouklo. To pak říkají „Kukíky kukíky kuk!“ nebo právě „Ďuli muli puci kuk!“ Jenže v tomto případě nejde o miminko, ale o něco jiného. Na obrázku se totiž nedíváme do kočárku, ale do nočníku.