František Petrák: „Leporelo je ověřený formát.“

František Petrák se zabývá malbou, kresbou, grafikou, užitou tvorbou, ilustracemi pro děti, literárně-dramatickými žánry, scénografií a loutkovým divadlem. Žije a pracuje v Luhačovicích a v Uherském Hradišti, kde působí také jako středoškolský pedagog. Ilustroval například knihy Radka Malého a dalších autorů. Spolupracoval jako grafik a ilustrátor se zlínským nakladatelstvím Archa nebo s časopisem Sluníčko. V ilustracích se inspiruje texty lidových tvůrců a autory nonsensové poezie. 

František Petrák je autorem měsíce listopadu, proto obě jeho knihy vydané v Meandru – Lidová říkadla a Orbis pictus – seženete až do konce měsíce se slevou 25 %.


 

V Meandru jste dosud vydal dvě klasická leporela. Proč jste se rozhodl právě pro tento formát? A chcete, aby vaše knížky byly i edukativní?

Jednoduše řečeno, leporelo je ověřený formát, jak velikostí, tak rozsahem. Ověřila jej dlouholetá nakladatelská praxe a nikdy nepřestalo fungovat. A jestli chci, aby byly moje knížky pro děti edukativní? Samozřejmě. Obecně s projevy lidové slovesnosti je potřeba pracovat, více než méně.  Zrovna v hravých textech v leporelu Lidová říkadla, které vydal Meander, se často pracuje s nonsensem, absurditou a fantazií. To mě vždycky lákalo a bavilo. A mám zkušenost, že to hodně baví i děti. A u Komenského Orbis pictus neboli Světa v obrazech jde vlastně o stejný princip. Komenského čeština se dnešním dětem může zdát místy mírně absurdní a nezvyklá, přesto však není nesrozumitelná. Právě v tom spatřuji půvab těchto textů. 

 

Knihy vyšly v edici Chameleón, jde tedy o leporela, která můžou děti omalovat. Měly by se při tom držet předlohy?

V podstatě měly. Omalovánky obecně tento smysl mají. Většinou je berou do rukou ti nejmenší a napodobování, opakování a hledání barev má být pro ně součástí jakéhosi edukativního procesu. Ale samozřejmě, když něco dotvoří, dokreslí, anebo namalují jinak, tím lépe.

 

Myslím, že už můžu prozradit, že v Meandru příští rok vyjde vaše třetí leporelo. Můžete čtenáře alespoň trochu nalákat?

Měly by to být Labyrinty, čili bludiště nebo meandry. Opět půjde o princip omalovánek, tentokrát doplněný i jednoduchými úkoly a někdy i malou detektivní zápletkou. Labyrinty jsou jakési obrázkové příběhy, které vás vedou k přemýšlení a hledání cesty spletitým bludištěm. Děti v knize hledají správnou cestu do vytýčeného cíle, mají například někam utéci, najít cestu zpět, najít ztracenou věc apod. I tento formát je určen nejmenším dětem.

 

Co se týče vašich maleb na plátně, co je pro vás hlavním tématem?

Témata dlouho hledám a po čase zase opouštím. Nikdy jsem ale neztratil zájem o figuru, lidskou postavu. A v poslední době maluji hlavně zvěř, zvířata, zvířátka, to mne hodně baví. Ztvárňovat je, stylizovat, někdy až abstrahovat do formy znaku či symbolu a v této formě si s nimi hrát, řadit je, vytvářet kompozice. 

 

Kromě výtvarné činnosti se věnujete i loutkovému divadlu. O čem jsou vaše představení a kde jsou k vidění?

Já už teď v posledních letech hraji spíše příležitostně. Pokud jsem přizván k účasti na nějakém festivalu tradičního loutkového divadla či slavnosti, považuji své účinkování spíš za dekoraci nebo doplněk k představením profesionálních loutkářů. Mám malé divadélko, ve kterém krásná stará loutka marioneta – její vznešené jméno zní Isabella arte del Ultramarin – maluje obrázky a potom je rozdává dětem. Je to spíše kejklířské než epické loutkářské číslo. Ale děti i rodiče se tím velmi baví, a proto to také baví mne. A protože jsem se nedávno stal dědečkem, možná nastal čas vrátit se i k loutkovým příběhům a absurdním taškařicím, jaké jsme hrávali dřív se sdružením Mehedaha na bytových besídkách pro naše přátele a jejich i naše děti.

 

V loňském roce jste společně s dalšími založili Nadační fond Pramen Luhačovice na podporu společenských a kulturních aktivit v tomto lázeňském městě. Co jste za necelé dva roky stihli uspořádat?

Podporujeme různé aktivity přirozeně fungující na malém městě. Kulturní a komunitní akce, které chceme zejména podporovat, měly sice v uplynulém roce řadu omezení, i tak se hodně dobrých věcí podařilo. Co bych obzvlášť rád připomněl, jsou spisovatelské rezidence, které pořádáme každoročně na podzim a na kterých se vedle psavců objeví někdy i psavec–ilustrátor. Naposledy například Iveta Merglová. To je projekt, kterému covid ani v loňském roce ani letos neublížil. Každý rok posíláme výzvy na další termín.

 

Působíte jako pedagog na Střední uměleckoprůmyslové škole. Učíte se někdy i od svých studentů?

No jéje. Už  bych z té školy měl rychle vypadnout, než zjistí, že jsou chytřejší než já. No, ale jinak si snad rozumíme.

 

Autor rozhovoru: Jakub Pavlovský

Sdílet