Tereza Marianová: „Ilustrace dokáže dělat věci.“

„Myslím, že děti jsou přírodě blíž než dospělí, jak výškou, tak myslí. Snáz skrz trávu, ptáky nebo štěkající psy rozumí světu,“ říká Tereza Marianová, ilustrátorka a autorka několika knih nejen pro děti. V Meandru vydala leporela Jak se koník ztratil (a zase našel) a Květolelo, ale taky ilustrovala Ukřižování, dvacátý příběh z novozákonní části edice manamana. Už brzy vyjde Legenda o Karlově mostě, na které spolupracovala s Ivanou Pecháčkovou.

Tereza Marianová je autorkou měsíce října, proto všechny její knihy vydané v Meandru seženete až do konce měsíce se slevou 25 %.


 

Tvoje nejnovější knížka Květolelo zaznamenala značný úspěch mezi dětmi a jejich rodiči, ale taky mezi dalšími dospělými. My nejsme překvapeni, ale tušíš ty, čím to je?

Já jsem překvapená! Dělám věci, co baví mě, a mám radost, když baví i ostatní. Tohle mě opravdu potěšilo. Říkala jsem si, že o květinách existuje jenom málo dětských knížek, které by byly hravé a poetické. Kromě Jak mluvit s květinami z roku 1980 neznám žádnou. Příběhů z české přírody a podrostu je sice dost, jenom u klasiků jako Lada, Sekora, Miller, Gabriela Dubská, autorka Makové panenky, nebo Jiří Trnka, se to flórou jenom hemží, ale květiny jsou tam vlastně jen takové křoví za jinými hrdiny. Bylo na čase to otočit a zkusit ukázat, že i když pampeliška nemá hebký kožíšek a roztomilý čumáček, je stejně zajímavá a zábavná. A úspěch u dospělých? Mám pocit, že mezi staršími tituly se dá najít víc výtvarné poetiky a poezie. Tak jsem se možná vrátila k tomu, co dnešní rodiče znají z vlastního dětství, a teď to postrádají.

 

 

Trvalo dlouho, než sis našla svůj osobitý styl kreslení?

Myslíte, že mám osobitý styl? Nějaké styčné body by se možná našly, třeba jak kreslím očíčka. Nejsem si tak úplně jistá, že nějaký mám. Vždycky se snažím najít takový způsob ilustrace, aby dílo podpořil, ladil s ním. Baví mě, že nedělám všechno stejně. Před autorem hotového textu mám velkou pokoru. Ilustrace dokáže dělat věci. Ovlivňuje, jak kniha na čtenáře působí, dokáže ji „zkazit“ nebo naopak přebít a ukrást čtenářovu pozornost. Strašně ráda čtu a mám doma knihy, které bych si nikdy netroufla ilustrovat. V tomhle je těžké být ilustrátor! Ta zodpovědnost, když víte, že vaše zpodobnění určí, jak si hlavního hrdinu budou představovat všichni, kdo si příběh přečtou. Pro mě je to třeba Severus Snape z přebalu prvního Harryho Pottera od Galiny Miklínové. Už nikdy jsem ho neviděla jinak než jako ježibabu v zeleném.

 

Většina tvých knih je určená dětem, bylo to plánované?

Dělám i knihy pro dospělé, ale teď se to vyvrbilo takhle. Ty dětské jsou z větší části naučné, a i když ne, přesto se v každé najde alespoň fous edukace. Asi to bude rodinné dědictví. Když jsem byla malá, hlídala mě prababička, prvorepubliková Paní Učitelka. Už byla stará a nemohla se mnou řádit, tak mi vyprávěla příběhy. Věřila, že vzdělání je úplně nejvíc, co člověk v životě může získat. Většina toho, co mi vyprávěla a četla, byla naučná. Třeba o kukačce, jak klade vejce do cizích hnízd, nebo o baštýři a jeho rybníku. Milovala jsem to. Možná i díky těm příběhům je dost z mé tvorby spojeno s přírodou. Myslím, že děti jsou přírodě blíž než dospělí, jak výškou, tak myslí. Snáz skrz trávu, ptáky nebo štěkající psy rozumí světu.

 

Změnil se ti pohled na ilustrátorskou práci po narození dítěte?

Změnila se mi celá ilustrátorská práce, rozvržení, co kdy budu dělat, ale i motivace. Při tvorbě Květolela na mě syn visel spící v šátku a teď je to můj malý asistent a pomocník. A mám konečně na kom testovat. Z haldy knížek, co doma máme, teď vždycky vytáhne Květolelo, kde bezpečně pozná vlka, králíky, vlčí mák. Sleduji, co ho baví a jaké barvy nebo kombinace ho zaujmou. A taky začínám hromadit knihy, co mě v dětství bavily. Jsem zvědavá, jestli ho taky chytnou.

 

Všiml jsem si, že několik knížek jsi napsala a zároveň ilustrovala. Je to proto, že nechceš, aby ti do toho někdo mluvil?

Spíš jsou to témata, která prostě nejsou zpracovaná. Nebo nejsou zpracovaná pro děti. Ale je i fakt, že si témata ráda zpracovávám po svém. Když knihu i píšu, mohu téma uchopit tak, aby bylo sděleno vše, co považuji za důležité. Když „jen“ ilustruji, ráda přidávám do ilustrací faktické informace, které souvisí s textem nebo dokreslují dobu či prostředí. Třeba v knize Legenda o Karlově mostě, kterou jsme pro Meander s paní Pecháčkovou právě dodělaly, není, vzhledem k formátu, tolik prostoru pro text. Spoustu se toho dá dovyprávět ilustrací. Čtenář pak může vidět, jaké byly oděvy české vrcholné gotiky, jak vypadala slavnostní hostina nebo jaké technologie se používaly u stavby Karlova mostu. Snažím se být pečlivá v rešerších, tak by na to měl být spoleh.

 

Prozraď, na čem právě pracuješ?

Na schopnosti naučit se odpočívat. Chtěla jsem být alespoň rok jenom máma a už mám hotové tři knihy, takže mi to zatím moc nevychází. Navíc s Meandrem chystáme další dvě pokračování Květolela.

 

Autor rozhovoru: Jakub Pavlovský
Fotografie: archiv T. Marianové; @radusetofotila

Sdílet