Novinky

Život je plný překvapení a já se nedávno jednoho dočkal. Totiž zjištění, že Ivan Binar, spisovatel, publicita, chartista, který si také odseděl roční trest za svoje kulturní aktivity na Borech v sedmdesátých letech, napsal také několik dětských knih jako třeba Bibiana píská na prsty či Kráva a dědeček, které v pěkné grafické úpravě vydalo nakladatelství Meander, u nějž mu nyní vychází leporelo pro nejmenší s názvem Ve vzduchu a ve vodě. 

Jak jste se, pane Binare, vlastně dostal k tvorbě pro dětské čtenáře?
Knížkou pro děti to v šedesátých letech začalo, pokud nepočítám písňové texty pro amatérské divadélko Pod okapem v Ostravě a povídky publikované v rozhlase, v časopisech Červený květ nebo Tramp (tam jsem byl redaktorem). Svou první knížku jsem napsal bez ambic na vydání pro našeho malého synka Davida a rukopis podstrčil v hospodě výtvarnému redaktorovi nakladatelství Profil Václavu Beránkovi. Za optání nic nedáš… „Knížka o tom, jak pan Bouda s cirkusem se světem loudá“ pak vyšla v ostravském Profilu s jeho ilustracemi. V rozhlasovém pořadu Hajaja z ní četl Miloš Kopecký na pokračování. Jenže tak jednoduché to nebylo. Knížka má vročení 1969, v tom roce byla vytištěna, bohatýrsky zapita a celý náklad, kromě autorských výtisků, uložen ve vazárně, kde čekal na dodání omyvatelného vikslajvantu, tehdy nedostatkové novinky. Vikslajvantu se knížka dočkala až za dva roky, v červenci 1971. Skutečnost, že konečně doputovala na knihkupecké pulty, jsem zjistil v Rudém právu, tiskovině, kterou měli povolenou odebírat i vězni. Vězel jsem tenkrát v ostravské vazební věznici, na Krajzáku. Jenže v knihkupectvích se knížka ani neohřála, političtí delikventi přeci nemohou vydávat ani knížky pro děti. Vzápětí byla z pultů stažena.
Do vězení jsem se dostal za účinkování ve scénické parafrázi na Katajevova „Syna pluku“ autorů Petra Podhrázkého a Josefa Fraise s hudbou Edvarda Schiffauera, za svoji nehranou hru „O hostu a rybě“ a povídku „Můj bratr Kain“ publikovanou v brněnském Kurýru. Byly to naše reakce na ruskou, sovětskou okupaci. Pět měsíců v ostravské vazbě a sedm v Plzni na Borech ve výkonu zbytku trestu. V procesu s ostravským divadlem Waterloo bylo v roce 1972 odsouzeno osm lidí, z toho čtyři nepodmínečně. Takže utrum s vydáváním knížek v československých socialistických nakladatelstvích.

Těch knih bylo jistě víc než ty, které jsem v úvodu uvedl.
Ve věznici na Borech jsme s Edou Schiffauerem – já libreto, on hudbu – napsali operu pro děti „Vrať nám, ptáku, hastrmana“. Jen tak, abychom neseděli zbůhdarma. Premiéry jsme se však dočkali až po listopadu ’89. Po 34 letech od napsání ji v roce 2007 uvedl Dismanův dětský rozhlasový sbor v divadle Minor a na jiných scénách, pak ostravské loutkové divadlo, ostravská opera a v roce 2019 Ringsakeroperaen v norském Brumunddalu.

Knížek pro děti mám vydaných fůru. Ještě za bolševika jsem si myslel, že by mi knížky pro děti snad mohly vycházet ... Leda bzum! Tři odevzdané rukopisy mně z nakladatelství Profil vrátili – prý na vlastní žádost. Ty vyšly až ve svobodě, po mém návratu z exilu. A psaly se další, už pro vnoučata a za spolupráce s nimi. Knížky vycházely kromě zmíněného Meandru v Albatrosu, Knižním klubu, Mladé frontě, Práhu; Česká televize vydala knižně Králíka Fialu, podle kterého natočili Večerníčky – režie David Súkup, výtvarnice a ilustrátorka Eva Sýkorová-Pekárková. Teď zrovna čekám, že mi z Meandru pošlou vydané leporelo „Ve vzduchu a na vodě“ s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové, dvanáct čtyřverší věnovaných ptactvu.

Jaké dětské knihy jste v dětství čítával vy?
Všechno, co se mi dostalo pod ruku. Po válce toho moc nevycházelo, ale k tomu málu se ledacos našlo v rodičovské knihovně. Bral jsem to po řadě, bez ladu a skladu. Měl jsem rád pohádky Němcové a Erbena, Sekoru a Ladu, Mahena a Hrubína, Swifta a de Costera, mayovky a verneovky, Posledního Mohykána ... Foglar mě nechával chladným. U babičky v truhle na půdě jsem objevil pravé poklady – rodokapsy a všelijaké škváry dobrodružné ještě z první republiky. Nádhera!
Ovšem velice silně na mne zapůsobila útlá knížečka dánského autora Jense Sigsgaarda „Míťa sám na světě“. Představa, že bych se někdy mohl probudit do prázdného bytu a pak v ulicích nepotkal jediného človíčka, mne děsí do dneška.

Za svůj život jste napsal řadu knih, z nichž mnohé vycházely v exilových nakladatelstvích. Které z nich jsou vašemu srdci nejbližší?
Všechny jsou napsány z potřeby sdělit, co jsem pokládal za nutné, aby bylo sděleno. Nutkání ukojeno, hotovo, už se k tomu nevracím.
Jinak je tomu s rukopisy, které dosud nevyšly. Knížka nevydaná není hotová, ta mne tíží na duši až do chvíle, než se objeví na veřejnosti. Letos očekávám vydání „Cesty do Meksika,“ má k tomu dojít ještě před Vánoci v brněnských Větrných mlýnech. Je to knížka věnovaná našim pěti vnoučatům. Už je všem přes dvacet, takže dětská knížka to není, i když si Meksiko vnoučata vymyslela v dětských letech jako úžasnou, tajuplnou zemi k prázdninovému pobývání, dospělým vstup zakázán. Ačkoli jejich náčelnice Manka před lety Meksiko zrušila, já si je stále uchovávám. Byla by škoda o ně přijít. A pak ještě na vydání čekají banality z oběžné dráhy, „Zpívej, Lojzo!“

Zmínil jsem exilová nakladatelství. Jak na ta léta prožitá v zahraničí vzpomínáte?
V dobrém. Všechno, co člověk prožije, i sebevětší mizérie, má svoji hodnotu; osobnost se skládá ze všeho prožitého. Kdybychom zažili něco jiného, také my bychom byli jiní. V době, kdy jsme doma jenom tušili, co je to Evropa, mohl jsem ji poznat a zjistit, že tam patřím; nejen Ostrava, Praha, Vlkovice, ale taky Vídeň, Sitzendorf, Mnichov, Paříž, Toronto, Florencie a Castagnetto Carducci jsou mým domovem; že tam potkávám své lidi, nijak se nelišící od krajanů žijících v československé socialistické ohradě, vytvořené nelidským režimem komunistů a sovětských okupantů. Že jsem doma i v Grosse Sperlgasse nebo Franz-Joseph-Strasse, že také německy, ba i hotentotsky, rukama nohama se domluvím, je-li vůle k dorozumění. A ta vůle se vždycky našla.
Otevřel se mi obzor do široka: mohl jsem číst knihy doma nedostupné, a nejen v cizích jazycích, také v češtině, vydávané v exilových nakladatelstvích: 68 Publishers v Torontu – tam mi Josef Škvorecký vydal novelu „Kdo, co je pan Gabriel?“, Index v Kolíně nad Rýnem, Konfrontace v Curychu a další; v mnichovském Obrys/Kontur PmD Daniela Strože mi vyšly dvě knížky, publikovat bylo možno v pařížském Svědectví Pavla Tigrida, v římských Listech Jiřího Pelikána a ve spoustě českých časopisů po celém světě; o Rádiu Svobodná Evropa nemluvě.

Jistě jste tam musel potkat mnoho statečných a zajímavých lidí.
Člověk je tvor společenský, bez lidí se neobejde. Sousedé v domě byli zprvu zdrženliví, než poznali, co jsme to za ptáky. S krajany to bylo snazší – ve Vídni byl spolek Čechů a Slováků, pořádal besedy a přednášky, vydával časopejsek. Nemohu tady odříkat seznam všech znamenitých lidí, s nimiž jsem se venku potkal a spřátelil, na které bych za jiných okolností sotva narazil. Nerad bych na někoho zapomněl. Zmíním jen každoroční setkávání českých intelektuálů z celého světa, které pořádala společnost Opus bonum břevnovského opata Anastáze Opaska v bavorském Frankenu.

Ivan Binar (*1942) je spisovatel a překladatel, studoval češtinu, dějepis a výtvarnou výchovu na Pedagogickém institutu v Ostravě a později vyučoval na základní škole. Poté pracoval v zájmovém centru mládeže, redigoval časopis Tramp a publikoval v řadě dalších časopisů, např. v Mladém světě. Významně se podílel na ostravském studentském divadle Pod okapem (později Waterloo). V roce 1971 byl zatčen a odsouzen ke dvanácti měsícům nepodmínečně za pobuřování, kterého se měl dopustit účinkováním v muzikálu Syn pluku a publikováním protiokupační povídky. Po návratu z vězení psal do šuplíku, zaměstnán byl v několika manuálních profesích. O čtyři roky později byl donucen vystěhovat se z Československa. Azyl našel v Rakousku, kde působil jako tlumočník v uprchlickém táboře a restaurátor keramiky. V roce 1983 se přestěhoval do Mnichova, kde se stal redaktorem rádia Svobodná Evropa. Roku 1994 se vrátil do Prahy se Svobodnou Evropou. V letech 2003–2004 byl předsedou Obce spisovatelů.
V našem nakladatelství Meander vyšly autorovy knihy Bibiana píská na prsty, který ilustrovala scénografka a výtvarnice Veronika Podzimková, Kráva a dědeček s ilustracemi Evy Sýkorové-Pekárkové a nejnověji leporelo Ve vzduchu a na vodě s ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové.

Ptal se Jiří Kačur, celý rozhovor vyjde v literární příloze Krajských listů

Jan Nejedlý se živí se jako učitel a novinář. Coby kulturní redaktor vystřídal různá periodika (Nové knihy, Tvar, Pražský deník, Lidové noviny). Publikoval zde mj. své seriály o humoru, jazyku či novodobém folklóru. Na rozhlasové stanici Vltava má svůj pravidelný pořad o nových knihách. Píše poezii, prózu, fejetony, pohádky, písňové texty, kabaretní a filmové skeče. Je uměleckým vedoucím dětské hudební skupiny Tři kastróly.

Téměř po roce máme opět příležitost si pohovořit. Minule jste se zmínil, že připravujete výbor vtipů pro děti Kůň v kině – a kniha brzy vyjde v nakladatelství Meander společně s dotiskem Hororové čítanky. Začněme u Koně v kině. To jste si prosím vás ty vtipy sám vymýšlel, anebo je nějakým záhadným způsobem posbíral?

Vtipy si moc vymýšlet nejde. Už Karel Čapek říkal, že anekdota nemá autora, jen vypravěče. Ale někdo to vymyslet musí. Alespoň první nápad, který se dalším vyprávěním obrousí k dokonalosti. Jednou jsem se ocitl poblíž zrodu anekdoty. Šel jsem na výlet se známým, který hůř vidí. Najednou se ten dobrý muž zadíval do dálky a povídá: „Hele, támhle běží nahatá ženská se sekerou!“ Když se to zjevení přiblížilo, opravil se: „Tak ne, to je oblečenej chlap bez sekery.“ Myslím, že takhle nějak vznikají kameňáky, vtipy s praštěnou pointou. A, pravda, asi dvě hádanky jsem za svůj život vymyslel. Ostatní jsem posbíral.

Já jsem špatný vypravěč vtipů. Z dětství si pamatuji, že frčely vtipy o Pepíčkovi. Mohu vás požádat o několik dětských vtipů?

Na chodníku stojí policajt a ze zadku mu čouhá rohlík. Přijde k němu kolega a říká: „Člověče, co děláš?“ „Snídám.“ „Takhle divně? A proč?“ „Protože jsem byl ráno u zubaře, ten mi dělal plombu a řekl mi, abych kousal druhou stranou.“ Hádanka: Jaká jsou nejčastější zranění při požáru základní školy? Popáleniny prvního a druhého stupně. Z novodobých vtípků: „Tati, koukej, jsem 3D tiskárna!“ „Pavlíku, proboha, zavři si dveře, když kakáš!“ Anebo ten, jak jde dítě s ADHD spát a počítá ovečky: „Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí slepice, koza, kráva, kůň, strýček Donald farmu měl, héééj, Makaréna...“ Ale ani Pepíček nepřijde zkrátka…

Proč by měli novou knihu rodiče pro své ratolesti kupovat?

Vtip je nejkratší příběh na světě. Je to vyprávění, kde neplatí běžné zákonitosti, podobně jako ve snu nebo v básni. V anekdotách chodí žirafy do kina, na zdi visí modrý hroch a v povětří létají oranžové hrábě. Anekdota je spojení nesourodých věcí, vykloubení z všednosti a logiky. Naše kniha představuje dětem tu nádherně popletenou klaunskou logiku, kdy se klaun zlobí, že ho ten druhý „kopnul obličejem do nohy“. Na konci knihy ještě najdete speciální oddíl vtipů, kterým děti porozumí jen s vysvětlením rodičů. Utuží se tak rodina a děti se vzdělají.

Kdo vám novou knihu ilustroval?

Slovenská výtvarnice Petra Lukovicsová, což bylo legrační, neboť jsme si občas kvůli jazykové bariéře museli vysvětlovat pointy vtipů. Třeba když žáček říká u tabule, že „bratranci Ruchadlové vynalezli veverku“. Tento evergreen českého školního dějepisu nemohla Petra pochopit. Zřejmě na Slovenku neměli ruchadlo. Nebo veverky.

Další vydání Hororové čítanky svědčí o tom, že kniha zaujala. To musíte mít radost.

Děti jsou požírači hororů. Chtějí pořád další a další. Proto taky vznikla tato čítanka, aby nasytila krvelačné oči a uši hladovějící po strašidelných povídačkách. Když se řekne rakev, kostlivec nebo vrah-supervrah, to byste koukal, jak se dítka zatetelí. Ale není v tom nic neblahého, patří to k věku. Děti jsou požírači hororů zhruba tak od školky do páté třídy. Jakmile se ozdobí první podprsenkou nebo prvním knírkem, ztratí o staré dobré kostřičky zájem. A najdou si další nemístnou zábavu.

Tyto knihy vám vycházejí v nakladatelství Meander. Nemýlím-li se, tak vám tam vyšlo více knih. Takže jste patrně se spoluprací spokojen?

Nakladatelství Meander má mnoho plusů. Jednak velmi dbá na výtvarnou a grafickou podobu knih. Za druhé se nebojí. Není ustrašeně hyperkorektní a nebojí se dětem naservírovat třeba i trochu černého humoru. A za třetí se o knihy stará. Vozí je na různé knižní festivaly a autory vysílá po besedách za čtenáři, což je vždycky fajn.

Jak jste se vlastně k té spolupráci dostal?

Chodil jsem jako redaktor k Ivě Pecháčkové z Meanderu tak dlouho pro recenzní výtisky, až jsem jí jednou podstrčil svůj rukopis, který vyšel pod názvem Mistr sportu skáče z dortu. A pak následovaly další.

Nechystáte nějaký další podobný výbor strašidelného vyprávění?

Výhledově ano. Teď bych byl nesmírně rád, kdyby vyšla Hororová čítanka jako audiokniha. Myslím, že by se na to vyloženě hodila. Je tam spousta lekaček a dalších zvukových efektů. Mohla by to být dobrá pomůcka na tábory, lyžáky, přespávání ve škole, Noci s Andersenem a podobně.

Když už jsme naťukli horor, byť pro menší čtenáře, zeptám se: Máte rád horory? Bojíte se rád?

Bojím se rád, ale v bezpečí domova. Nejlépe na gauči s hrnkem čaje a s dobrou knihou v ruce. V životě hrůzy nevyhledávám. O půlnoci na hřbitov by mě nikdo nedostal ani heverem.

Můžete mi prozradit, co by měla taková správná hororová povídka pro děti obsahovat, aby sice vyděsila, ale aby si po jejím přečtení neodnesl mladý čtenář celoživotní trauma?

Ideální je spojit horor s humorem. Neboť horor opravdu není nic vážného – vážná je písemka z matiky nebo funus –, ale horory jsou zábava. Když to děti pochopí, nebudou se jich nepřiměřeně bát. Jen trochu. A kromě toho, horory stmelují rodinu. Až si děti přečtou Hororovou čítanku, je vysoce pravděpodobné, že nakonec skončí u rodičů v posteli pod peřinou.

Za rok se toho může udát hodně i málo. Co ten rok přinesl vám?

Přinesl vnoučka a vzal blízkého člena rodiny. Nelítostný koloběh života.

Na závěr se zeptám, jestli bude nějaký křest Koně v kině a pochopitelně na vaše další tvůrčí záměry.

Křest Koně v kině určitě bude. Už sháním poníka. A rád bych dal dohromady knihu historek pro děti. I když děti už dnes tolik nebaví číst, dobrou historku si každý poslechne rád. A vesmír se, jak známo, neskládá z atomů, ale z příběhů.

Ptal se Jiří Kačur, rozhovor vznikl původně pro Krajské listy

Díky nadaci Čtení pomáhá jsme do FN v Motole mohli předat knihy v hodnotě 200 000 Kč. Polovinu ze zmíněné částky “načetly” děti, které se účastní charitatiního čtení pro nadaci Čtení pomáhá, a druhou polovinu částky věnovalo naše nakladatelství. Knihy poputují na kliniky pro dětské i dospělé pacienty, kteří se zde léčí s onkologickými onemocněními.

Protože jsme si přáli, aby knihy nepřijely jen tak potichu ze skladu, uspořádali jsme u příležitosti předání i čtení Lukáše Hejlíka a improvizační představení Petra Nikla, určené jak pro pacienty, tak personál nemocnice. Knihy za FN v Motole převzal náměstek MUDr. Martin Holcát.

Ačkoliv je Meander nakladatelství převážně dětské literatury, má v portfoliu i tituly pro dospívající a dospělé. Po osobní zkušenosti naší zakladatelky a šéfredaktorky Ivy Pecháčkové jsme se rozhodli část knih věnovat 3. chirurgické klinice vedené prof. Lischkem, kde se paní Pecháčková léčila:

„Když jsem se na sklonku loňských prázdnin dozvěděla, že mám rakovinu plic, vůbec jsem tomu nechtěla uvěřit. Neměla jsem absolutně žádné potíže a zdálo se mi, že úpravou životosprávy se vše časem vyřeší. Až po pár měsících mi došlo, že operace plic je nutná, protože zhoubný nádor v plíci sám od sebe nezmizí. V tom mi ohromně pomohl spolek a pacientská organizace Moje plíce a zejména Ilona Mančíková, která trpěla stejným adenokarcinomem jako já a po 2 letech po operaci i s jednou plící sportuje a žije naplno. Ilona mne přesvědčila, že dnes medicína už umí dříve nemyslitelné věci a robotická operace plic je k pacientovi tak citlivá, že za dva měsíce budu už moci i vyrazit na sjezdovku. A měla pravdu – operoval mne prof. Lischke a po 4 dnech na JIP byla rekonvalescence ještě rychlejší, než jsem si uměla představit. Dneska už sportuju takřka bez omezení – koncem března jsem už zase sjížděla na lyžích na své oblíbené svahy do Davosu,” popisuje Ivana Pecháčková a dodává: „Jako nakladatelce se mi líbilo, jak většina mých spolupacientů na JIPce stále čte, protože lepší zábavu v nemocnici prostě nenajdete. A tak to nejlepší, co můžeme pro dočasné obyvatele Motola udělat, je dopřát jim další duchovní potravu – dobré knihy.“

Nemocnici jsme věnovali tituly jak v češtině, tak v ukrajinštině. Od každého titulu jsme navíc do Motola poslali více výtisků, jednak aby se knihy mohly rozdistribuovat na různé kliniky, ale i proto, aby pacienti nemuseli nechávat rozečtenou knihu v nemocnici, pokud budou před dočtením propuštěni domů.

Veletrh dětské knihy v Bologni (BCBF) je už šedesát let majákem pro celosvětový nakladatelský průmysl literatury pro děti, takže je jasné, že jsme na něm nemohli chybět ani my. Za dobu existence Meandru jsme Bolognu navštívili už několikrát a ani letos jsme neodjížděli zklamaní. Od svého založení je veletrh „tavicím kotlem“ kreativity, inovací a spolupráce a podporuje tak rozvoj dětské literatury na celém světě. 

60 let literární excelence: Od svých skromných začátků se BCBF vyvinul v nejdůležitější evropskou událost v oblasti vydávání dětské literatury. Během šesti desetiletí zaznamenal pozoruhodný růst a rozvoj, představil nové projekty, iniciativy a pomohl navázat důležité spolupráce. Od svých počátků překročil veletrh hranice Evropy a přivítal vystavovatele z více než 100 zemí a regionů, včetně nových zajímavých účastníků, jako je Angola, Bělorusko nebo Kolumbie.

Naše nakladatelství Meander bylo svými tituly zastoupeno na českém stánku a my jako návštěvníci veletrhu jsme se pustili hlavně do hledání krásných titulů, které bychom mohli přinést na český trh, sešli jsme se s polskými, britskými, francouzskými i norskými nakladateli, prozkoumávali jsme stánky našich italstkých, portugalských i slovinských kolegů a vytipovali jsme si tolik titulů, že bychom s nimi vystačili následující dva roky. Na schůzkách, které jsme na veletrhu absolvovali, jsme měli možnost představit i naši produkci zahraničním literárním agenturám. Co nás ale v Bologni vždy zvlášt potěší, jsou setkání s kolegy z České republiky, a obzvlášť nadšení jsme vysokou úrovní české produkce – ostatně za vše hovoří fantastický úspěch táborského nakladatelství Baobab, které za svoje tituly Já, chobotnice a Myko získalo hned dvě hlavní ceny Bologna Ragazzi Award. Velkou radost jsme z oceněných titulů měli i my, protože v kategorii Crossmedia project zvítězil nizozemský projekt Kariny Schaapman Dům myšek, jehož jsme hrdým výhradním českým nakladatelem. 

Zaměření na udržitelnost: Veletrh 2024 se ponořil i do naléhavých otázek, kterým čelí (nejen) nakladatelský průmysl, přičemž v centru pozornosti byla udržitelnost. Ve spolupráci s Organizací spojených národů a Mezinárodní asociací nakladatelů se BCBF prostřednictvím panelových diskusí a výstav zabýval tím, jak může literatura inspirovat udržitelnou budoucnost. 

Těšíme se na příště! Z veletrhu si odvážíme inspiraci, kontakty, radost z kreativity, rozmanitosti a další nadšení, že vyprávění příběhů a předávání lásky ke čtení u dětí má smysl i v dnešním světě. Možná víc než kdy dřív. Příští rok jedeme zas! See you there!

O tom, jak vznikala rostlinná trilogie (Květolelo, Keřolelo, Stromolelo), jak se vybíraly jednotlivé rostliny a stromy, a o tom, jakou roli hrají v dílech světové literatury, vypráví autorka Tereza Marianová a redaktorka Lucie Michlová.

S Terezou Marianovou jsme se seznámili díky edici biblických příběhů manamana. Tereza viděla výstavu starozákonních titulů a oslovila nás, že by některý z příběhů také ráda ilustrovala. Domluvili jsme se na novozákonním Ukřižování, v němž svojí kresbou velmi intenzivně vystihla jak davové scény, tak Kristovo utrpení. Následovalo vydání Tereziina autorského leporela Jak se koník ztratil (a zase našel) a ilustrace Legendy o Karlově mostě.

V průběhu tří let pak Tereza vytvořila trilogii leporel z rostlinné říše, která jsou oblíbená mezi nejmladšími čtenáři i jejich rodiči – jsou totiž plná hravých básniček, zajímavostí o rostlinách a vtipných ilustrací. Jsou to první herbáře: kromě ilustrací rostlin děti zaujmou i další obrázky reagující na básničky v různých souvislostech. Třeba zlatice je jako zlatá lvice, pampeliška po sobě zanechá šedý pampevlk, mýval se mývá pod vrbou…

Tereza měla ke každé knize více básniček, ale formát leporela jich dovoloval vždy jen 8, muselo se tedy pečlivě vybírat, jak sama říká: „Rostliny do Květolela a Keřolela jsem vybírala podle toho, jestli se s nimi můžeme v našich podmínkách běžně setkat. V Květolelu jsou to rostliny, které rostou všude tam, kde se pohybují lidé, tedy i ve městě. Jsou to také rostliny vyskytující se ve velkém množství, dalo by se říci ty nejobyčejnější. V Keřolelu bylo kritérium stejné. Chtěla jsem zařadit i méně obvyklé druhy, ve hře byl např. janovec metlatý nebo za plodonosné maliník obecný, ale bylo pro mě důležité, aby otevíraly dveře do světa botaniky. Ve Stromolelu začaly víc hrát roli osobní sympatie a aktivity či příběhy spojené s jednotlivými stromy, např. jírovec maďal, z jehož plodů, kaštanů, se na podzim vyrábí zvířátka.“

Básničky Tereza skládala všude, některé přišly najednou samy, s jinými se takzvaně mořila déle. První kniha vznikala, když se Tereze narodil první syn, Stromolelo v době, kdy byl v břiše syn druhý. „Ilustrace jsou malované akvarelem, s nímž jsem u Květolela v podstatě začala. Byla to technika, z níž jsem měla respekt, jelikož jsem si myslela, že mi vůbec nejde a nepůjde. Nakonec jsem tak odilustrovala čtyři knihy a dost jsem se při tom naučila. Ilustrace jsou opravdu čistě akvarelové bez doplňkové tužky nebo pastelek, které se často mohou používat na jemné detaily.“ 

A jaké jsou Tereziiny oblíbené rostliny? Z květin je to vratič, mezi keři šípková růže (šípek má dokonce vytetovaný jako památku právě na rostlinnou trilogii), ze stromů je to borovice či buk, který z knížky nakonec vypadl na úkor zajímavějších stromů. 

„Při výběru stromů byl vůbec největší ,odpadʻ: vymýšlet říkanky mě bavilo, chtěla jsem si to užít, protože jsem věděla, že Stromolelo je poslední díl. Navíc, strom je něco, co venku nepřehlédnete, zažere se pod kůži. Ne náhodou hrají stromy významnou roli v mytologiích mnoha národů: keltové mají horoskop pracující s vlastnostmi stromů, stromy se objevují v literatuře všech žánrů, např. Tolkien byl milovník stromů, anglickými buky a duby se inspiroval při psaní o elfím lese Lórienu se zlatými mallorny, dubem byl ent Stromovous. Snažila jsem se, aby ve Stromolelu byl zastoupen vždy určitý typ stromu: vrba ze stromů, co jsou spojeny s vodou, borovice za jehličnany, třešeň za ovocné stromy, bříza za pionýrské dřeviny (ty co první obsazují volné prostory např. po požárech, kůrovcové kalamitě, kácení).“

autorka: Lucie Michlová