Jan Nejedlý: Děti jsou požírači hororů

Jan Nejedlý se živí se jako učitel a novinář. Coby kulturní redaktor vystřídal různá periodika (Nové knihy, Tvar, Pražský deník, Lidové noviny). Publikoval zde mj. své seriály o humoru, jazyku či novodobém folklóru. Na rozhlasové stanici Vltava má svůj pravidelný pořad o nových knihách. Píše poezii, prózu, fejetony, pohádky, písňové texty, kabaretní a filmové skeče. Je uměleckým vedoucím dětské hudební skupiny Tři kastróly.

Téměř po roce máme opět příležitost si pohovořit. Minule jste se zmínil, že připravujete výbor vtipů pro děti Kůň v kině – a kniha brzy vyjde v nakladatelství Meander společně s dotiskem Hororové čítanky. Začněme u Koně v kině. To jste si prosím vás ty vtipy sám vymýšlel, anebo je nějakým záhadným způsobem posbíral?

Vtipy si moc vymýšlet nejde. Už Karel Čapek říkal, že anekdota nemá autora, jen vypravěče. Ale někdo to vymyslet musí. Alespoň první nápad, který se dalším vyprávěním obrousí k dokonalosti. Jednou jsem se ocitl poblíž zrodu anekdoty. Šel jsem na výlet se známým, který hůř vidí. Najednou se ten dobrý muž zadíval do dálky a povídá: „Hele, támhle běží nahatá ženská se sekerou!“ Když se to zjevení přiblížilo, opravil se: „Tak ne, to je oblečenej chlap bez sekery.“ Myslím, že takhle nějak vznikají kameňáky, vtipy s praštěnou pointou. A, pravda, asi dvě hádanky jsem za svůj život vymyslel. Ostatní jsem posbíral.

Já jsem špatný vypravěč vtipů. Z dětství si pamatuji, že frčely vtipy o Pepíčkovi. Mohu vás požádat o několik dětských vtipů?

Na chodníku stojí policajt a ze zadku mu čouhá rohlík. Přijde k němu kolega a říká: „Člověče, co děláš?“ „Snídám.“ „Takhle divně? A proč?“ „Protože jsem byl ráno u zubaře, ten mi dělal plombu a řekl mi, abych kousal druhou stranou.“ Hádanka: Jaká jsou nejčastější zranění při požáru základní školy? Popáleniny prvního a druhého stupně. Z novodobých vtípků: „Tati, koukej, jsem 3D tiskárna!“ „Pavlíku, proboha, zavři si dveře, když kakáš!“ Anebo ten, jak jde dítě s ADHD spát a počítá ovečky: „Jedna ovečka, druhá ovečka, třetí slepice, koza, kráva, kůň, strýček Donald farmu měl, héééj, Makaréna...“ Ale ani Pepíček nepřijde zkrátka…

Proč by měli novou knihu rodiče pro své ratolesti kupovat?

Vtip je nejkratší příběh na světě. Je to vyprávění, kde neplatí běžné zákonitosti, podobně jako ve snu nebo v básni. V anekdotách chodí žirafy do kina, na zdi visí modrý hroch a v povětří létají oranžové hrábě. Anekdota je spojení nesourodých věcí, vykloubení z všednosti a logiky. Naše kniha představuje dětem tu nádherně popletenou klaunskou logiku, kdy se klaun zlobí, že ho ten druhý „kopnul obličejem do nohy“. Na konci knihy ještě najdete speciální oddíl vtipů, kterým děti porozumí jen s vysvětlením rodičů. Utuží se tak rodina a děti se vzdělají.

Kdo vám novou knihu ilustroval?

Slovenská výtvarnice Petra Lukovicsová, což bylo legrační, neboť jsme si občas kvůli jazykové bariéře museli vysvětlovat pointy vtipů. Třeba když žáček říká u tabule, že „bratranci Ruchadlové vynalezli veverku“. Tento evergreen českého školního dějepisu nemohla Petra pochopit. Zřejmě na Slovenku neměli ruchadlo. Nebo veverky.

Další vydání Hororové čítanky svědčí o tom, že kniha zaujala. To musíte mít radost.

Děti jsou požírači hororů. Chtějí pořád další a další. Proto taky vznikla tato čítanka, aby nasytila krvelačné oči a uši hladovějící po strašidelných povídačkách. Když se řekne rakev, kostlivec nebo vrah-supervrah, to byste koukal, jak se dítka zatetelí. Ale není v tom nic neblahého, patří to k věku. Děti jsou požírači hororů zhruba tak od školky do páté třídy. Jakmile se ozdobí první podprsenkou nebo prvním knírkem, ztratí o staré dobré kostřičky zájem. A najdou si další nemístnou zábavu.

Tyto knihy vám vycházejí v nakladatelství Meander. Nemýlím-li se, tak vám tam vyšlo více knih. Takže jste patrně se spoluprací spokojen?

Nakladatelství Meander má mnoho plusů. Jednak velmi dbá na výtvarnou a grafickou podobu knih. Za druhé se nebojí. Není ustrašeně hyperkorektní a nebojí se dětem naservírovat třeba i trochu černého humoru. A za třetí se o knihy stará. Vozí je na různé knižní festivaly a autory vysílá po besedách za čtenáři, což je vždycky fajn.

Jak jste se vlastně k té spolupráci dostal?

Chodil jsem jako redaktor k Ivě Pecháčkové z Meanderu tak dlouho pro recenzní výtisky, až jsem jí jednou podstrčil svůj rukopis, který vyšel pod názvem Mistr sportu skáče z dortu. A pak následovaly další.

Nechystáte nějaký další podobný výbor strašidelného vyprávění?

Výhledově ano. Teď bych byl nesmírně rád, kdyby vyšla Hororová čítanka jako audiokniha. Myslím, že by se na to vyloženě hodila. Je tam spousta lekaček a dalších zvukových efektů. Mohla by to být dobrá pomůcka na tábory, lyžáky, přespávání ve škole, Noci s Andersenem a podobně.

Když už jsme naťukli horor, byť pro menší čtenáře, zeptám se: Máte rád horory? Bojíte se rád?

Bojím se rád, ale v bezpečí domova. Nejlépe na gauči s hrnkem čaje a s dobrou knihou v ruce. V životě hrůzy nevyhledávám. O půlnoci na hřbitov by mě nikdo nedostal ani heverem.

Můžete mi prozradit, co by měla taková správná hororová povídka pro děti obsahovat, aby sice vyděsila, ale aby si po jejím přečtení neodnesl mladý čtenář celoživotní trauma?

Ideální je spojit horor s humorem. Neboť horor opravdu není nic vážného – vážná je písemka z matiky nebo funus –, ale horory jsou zábava. Když to děti pochopí, nebudou se jich nepřiměřeně bát. Jen trochu. A kromě toho, horory stmelují rodinu. Až si děti přečtou Hororovou čítanku, je vysoce pravděpodobné, že nakonec skončí u rodičů v posteli pod peřinou.

Za rok se toho může udát hodně i málo. Co ten rok přinesl vám?

Přinesl vnoučka a vzal blízkého člena rodiny. Nelítostný koloběh života.

Na závěr se zeptám, jestli bude nějaký křest Koně v kině a pochopitelně na vaše další tvůrčí záměry.

Křest Koně v kině určitě bude. Už sháním poníka. A rád bych dal dohromady knihu historek pro děti. I když děti už dnes tolik nebaví číst, dobrou historku si každý poslechne rád. A vesmír se, jak známo, neskládá z atomů, ale z příběhů.

Ptal se Jiří Kačur, rozhovor vznikl původně pro Krajské listy