Petr Stančík: "Doma jsme měli dobře vybavenou knihovnu, rozhodně lépe než ledničku..."

Autorem měsíce dubna je Petr Stančík, prozaik a básník, držitel ceny Magnesia Litera. Na stejné ocenění si letos opět vysloužil nominaci. Petru Stančíkovi vyšla v nakladatelství Meander celá série pohádek o jezevci Chrujdovi, ale také interaktivní pohádka Mrkev ho vcucla pod zem, či hravé říkadla k oblíbené myší Abecedě. Celý duben můžete knihy od Petra Stančíka nakoupit se speciální 20% slevou.

 

Jezevec Chrujda bude zanedlouho na obrazovkách České televize vysílán jako Večerníček. Měl jste možnost do tvorby nějak zasahovat, nebo jste přenechal volnou ruku tvůrcům?

Napsal jsem k sedmi dílům Večerníčka náměty a literární scénáře. Definitivní podobu televiznímu Chrujdovi  však jistě vtisknou výtvarnice Lucie Dvořáková a režisér David Súkup.

 Do roku 2006 jste vydával knihy pod pseudonymem Odillo Stradický ze Strdic. Pokud se ale nepletu, žádná z nich nebyla určena dětem. Proč jste se rozhodl pro děti začít psát až pod svým občanským jménem?

Ale to vůbec nesouviselo se Stradickým, dej mu Pánbůh nebe. Knížky pro děti jsem začal psát prostě proto, že se nám dvě narodily a já jim začal číst knížky před spaním. Při té příležitosti jsem zjistil, že z pouště české dětské literatury vyčnívá jen několik oáz: Klasické pohádky Boženy Němcové a Karla Jaromíra Erbena, které ve své době představovaly světovou špičku a dodnes jsou znamenité. Dál bratři Čapkové. Jan Drda. Jiří Kolář. Václav Čtvrtek. Alois Mikulka. Ljuba Štíplová. Jinak jen samý písek vyprahlý nudou. Pokud jsem na někoho zapomněl, omlouvám se. Proto jsem se rozhodl, že pro své milované děti vytvořím dobré knihy sám. Jenže jak už to bývá, doma jsem moc velký úspěch neslavil, v jistém věku je všechno od rodičů tak trochu trapné. Zato cizím dětem se mé knížky líbí a tak je píši dodnes, i když ty moje už pohádkám dávno odrostly.

V několika rozhovorech jste zmínil, že dekadence jako umělecký směr je vám nejblíže. Dokážete si představit, jak by vypadala dekadentní próza či poezie pro děti?

Dekadentní próza pro děti přece existuje. Kupříkladu Šťastný princ a jiné pohádky Oscara Wilda. Za pozdní dekadenci by se dal považovat i Malý princ Antoine de Saint-Exupéryho. A Jirousova knížka Magor dětem je dekadentní ažaž.

Kdy jste se rozhodl věnovat se literatuře, co pro vás bylo tím prvotním impulsem? Tíhl jste k ní odmalička?

Můj vztah k literatuře od dětství kultivovala maminka. Taky jsme měli doma dobře vybavenou knihovnu, rozhodně lépe než ledničku. Takže jsme občas opékali tvrdý chleba na obráceném teplometu, zato jsem však Franze Kafku četl od jedenácti roků. Psát povídky jsem zkoušel už na základní škole, ale nebylo to nic vážného. Stát se spisovatelem jsem si umínil až v sedmnácti letech, kdy jsem přišel na to, že pomocí básní se dají svádět děvčata.

Je nasnadě přirovnávat knihu Mrkev ho vcucla pod zem díky její interaktivitě k počítačové hře. Byl to váš záměr – upoutat děti, které namísto knihy sahají po elektronice, a spojit tak tyto dva světy v jeden?

Přesně tak. Moje dcerunka-pařička počítačových her, na moje snahy vést ji ke čtení namítala, že ve videohře může jít, kam chce, kdežto v knížce jen tam, kam to pan spisovatel  určil. Proto jsem napsal knížku, ve které se cestičky rozvětvují (abych parafrázoval svého milovaného Jorga Luise Borgese). Mrkev ho vcucla pod zem měla úspěch, ale dcera pořád paří hry, kdežto knížky na poličce jí stydnou.

Svou tvorbu často testujete na dětech – jezdíte do škol, na různé besedy, autorská čtení či literární festivaly. Dostáváte od dětí bezprostřední zpětnou vazbu – inspirujete se jí a řídíte se názory okolí při další tvorbě? Má pro vás názor čtenářů směrodatný význam?

V tom jsou děti úžasné. Když je knížka nebaví, tak přes to vlak nejede. Dospělý čtenář může knihu přečíst i proto, že měla dobrou recenzi, že je právě v módě, nebo že si o ní chce povídat jeho šéf. Ale dítě tak snadno neoblafnete.

Kolik času strávíte vymýšlením jmen vašich postav? Přece jen se jedná o ne vždy tradiční jména, většinou jsou významově spjata s vlastnostmi postav, které jsou jejich nositeli. Napadají vás tyto novotvary okamžitě, nebo se musíte déle zamýšlet?

Naše země je světovou velmocí v pití piva, pojídání máku a podivuhodně krásných příjmeních. Nikde jinde než v češtině nenajdete jména jako Skočdopole, Svědiroh nebo Snědldítětikaši. Já sám líbezná příjmení sbírám, a pak je dávám svým postavám. Ovšem někdy si je i vymýšlím, příkladem budiž inženýr Strakykrad. Zvláštní, všechna příjmení v mé odpovědi začínají na písmeno S, asi proto, že jsem sám Stančík.

Jak probíhala vaše první spolupráce s ilustrátorkou Lucií Dvořákovou na knize Jezevec Chrujda točí film? Dokázala paní Dvořáková věrně naplnit vaši představu jezevce i jeho přátel z lesa Habřince? Vnímáte, že se za ta léta váš profesní vztah nějak vyvinul?

Luciiny obrázky jsem znal dříve než ji samotnou. Hrozně se mi líbily a chtěl jsem, aby je vytvořila i pro mé knížky. A když jsme se pak poznali osobně při práci na prvním dílu jezevce Chrujdy, hned jsme se skamarádili. Lucie je nejenom skvělá výtvarnice, ale navíc má výbornou empatii pro text. Většinou jí nemusím nic vysvětlovat a sama to namaluje přesně tak, jak jsem si to představoval, někdy i líp. Podobný vztah mám i s druhou ilustrátorkou svých knih pro děti, Galinou Miklínovou. Děvčata, jste prostě úžasná, děkuji!

 Letos vyjde v Meandru šestý díl Jezevce Chrujdy, tentokrát Jezevec Chrujda ostrouhá křen. Máte v plánu pokračovat v této jezevčí sérií dál, nebo je toto poslední díl, kterého se čtenáři dočkají? Prozradíte, na co se mohou děti v příštím díle těšit?

Chrujdova sága jsou pohádky, takže musí mít pohádkových sedm dílů. V posledním dílu Chrujda zakládá pěvecký sbor netopejrů. Ale kdo ví, třeba s Lucií uděláme ještě další sérii...

Autor: Karolína Hajdíková, Meander

Sdílet