Martin Poláček: Někdy je lepší využít kreativitu rozumnějším způsobem

Martin Poláček je úspěšný grafický designér a autor hravě didaktické knihy pro děti Atlas domácích bytostí. Jaké byly jeho grafické začátky? Proč Atlas vznikl? A jak těžké je objevit domácí bytosti?


Martine, zaujalo mě, že jsi grafický design nestudoval. Jak ses k němu tedy dostal?

Strašně dlouho jsem chodil do ZUŠ a vždycky jsem si doma něco čmarykoval. Když přišlo na lámání chleba, tak jsem zjistil, že nemám dost dobrou paměť na to, abych dělal advokáta nebo doktora, a musím improvizovat. Zároveň mě tohle vždycky bavilo úplně nejvíc. Všechny matematické sešity jsem měl pokreslené. Asi od třetího ročníku už jsem vůbec nesledoval výuku u tabule, ale i tak jsem prošel. Potom jsem se dostal na animaci a po roce zase z animace. Grafický design na mě v podstatě zbyl. Byla to rozumná volba – abych vůbec něco dělal a neumřel hlady.

Navrhoval jsi třeba grafiku k Pražskému jaru. Kdy přišla tato první přelomová zakázka?

Pražské jaro bylo super, to je jasné, ale ty nejdůležitější zakázky přišly hned na začátku – dělal jsem třeba vizuály pro Muzeum romské kultury. Když jsem mohl dělat chyby na praktických zakázkách a naučit se, jak je neopakovat, bylo to super. Ale to bylo před patnácti lety, je to dávno.

Teď už jsi ve fázi, kdy si můžeš zakázky vybírat?

Relativně. Můžu něco nedělat, ale že bych si přímo mohl vybírat, to ne. Grafický design je dost specifický. Vždycky existuje naděje, že to může dopadnout skvěle a člověk dostane autorskou svobodu. Čím déle to ale člověk dělá, tím více o tyhle idealistické představy přichází. To je důvod, proč jsem začal pracovat na knížce. Rozhodl jsem se, že nechci dělat kompromisy. Přestože vytvořit knížku bylo taky strašně moc práce. Ale to uspokojení z tohoto typu práce je úplně na jiném levelu, než když člověk dodělá zakázku, odevzdá ji klientovi, je poplácán po ramenou a přijdou mu peníze na účet. Je to prostě pro radost.

Máš pocit, že jsi k přípravě Atlasu přistupoval jinak, než jsi zvyklý?

V podstatě jo, protože jsem nad sebou neměl supervizora, který by mi direktivně říkal, co jo, a co ne. Jakmile přede mnou stála určitá kreativní volba, tak jsem si mohl splnit jakékoliv přání a klidně dělat chyby, ze kterých jsem potom učinil přednosti, anebo se tvářil, že tam jsou schválně.

Co bylo hlavním popudem pro vznik Atlasu?

Dělat grafického designéra je super, ale není to tak kreativní práce, jak může vypadat zvenku. Takže po spoustě let práce a po zakázce pro jednu velkou automobilku, která byla podobným workbookem, jako je Atlas – to znamená dokreslovačky, úkoly a tak podobně –, jsem si řekl, že je možná lepší kreativitu vložit jinam a využít ji rozumnějším způsobem. Takže popudem bylo zoufalství a přemíra energie. Na knížce jsem začal pracovat někdy před šesti lety. Už první nástřely jsem se snažil nabízet vybraným nakladatelstvím, ale je dobře, že mi je nevzali, protože to ještě vůbec nebylo promakané. Teprve teď se mi to podařilo dotáhnout do podoby, ve které si knížka zaslouží existovat.

Byl jsi smířený i s tím, že Atlas třeba nikdy nevyjde?

Smířený jsem byl, ale protože jsem houževnatý, rozhodl jsem se, že to dotáhnu. Bylo mi vlastně jedno, kam to pošlu a jestli mi to vydají, prostě to bude v pohodě. Neměl jsem žádný konkrétní cíl. Sice mi to asi na rok zastavilo práci na zakázkách, ale rozhodl jsem se, že to nevzdám, což je myslím dobrý vzkaz pro všechny ostatní, co doma něco dělají – ať se vůbec nestydí a posílají to kamkoliv, i když to není úplně jednoduché. Ani pro mě to nebylo snadné, protože pravděpodobnost, že knihu nikdo nevezme a nikomu se nebude líbit, samozřejmě nebyla malá. Stejně to ale vždy stojí za zkoušku – co kdyby náhodou...

V knížce i ve své tvorbě často používáš koláže a kombinuješ různé techniky. Která je tvoje nejoblíbenější?

Koláž je nejjednodušší, protože co nedokážu nakreslit, což je asi 96 % věcí, můžu nakolážovat, a to je super. Je to takový klidný přístav, kde mohu udělat v podstatě cokoliv. A když jsem tuhle knížku začal někdy před šesti lety tvořit, řekl jsem si, že mám na disku strašně moc starých věcí. Jsou oskenované, třeba deset let staré a vím, že je nikdy nepoužiji. Tak jsem se rozhodl, že využiji takové ty ošklivé otloukánky, třeba naskenované platíčko léků a podobné věci. Někdo se jich musí zastat.

Vymýšlel jsi texty k jednotlivým bytostem rovnou?

Většinou jo, šlo to ruku v ruce. Vzhledem k tomu, že jsem to samozřejmě odpozoroval ze života badatelským způsobem, tak bylo úplně jednoznačné, co ty bytosti dělají. Jen v pár případech jsem přepisoval základní informace a vymýšlel, jakým způsobem daná bytost funguje. Musel jsem korigovat pozorování. Jedna z pěkných věcí bylo vymýšlet všechny úkoly. Když už jsem se nudil a nechtěl, aby to byly všechno domalovánky, mohl jsem tam napsat „vyčistěte si zuby“ nebo „sestavte si dráčka na talíři“. Což jsou didaktické prvky, co jsem tam na tajňačku umístil.

Jak jsi na všechny ty příšery přišel?

Co se týče bytostí, tam šlo o hodně pečlivou badatelskou práci, do které jsem se opravdu položil. Nebylo to vůbec jednoduché. Některé bytosti jsou plaché, takže jsem musel být hodně trpělivý a vyčkávat třeba vleže na gauči. Všechno je to odpozorované, v podstatě jsem nemusel ani nic vymýšlet – všechny ty bytosti jsou reálné.

Byla přesto bytost, na které ses zaseknul?

To určitě byla – Smog Domácí. Ten jsem dělal jako poslední a bylo těžké přijít s jeho vizuálním zpracováním. Nakonec jsem ho pojal úplně jinak než všechno ostatní. Trvalo to asi tři týdny. Díky tomu, že je všechno provedené kolážovitě a různými technikami, kdykoliv jsem něco potřeboval udělat jinak, mohl jsem, a stejně to zapadlo do celku. Podle toho vypadá i obálka. Je vytvořená z různých předmětů a motivů, takže je jednoduché na ni navázat. To bylo moje autorské šidítko.

Jaká je tvoje oblíbená bytost?

Mám rád asi všechny. Ale ptal jsem se svých dětí a ty mají rády Cukrblika a Čajdu a Pilulkina. Trochu se bojí Ztracené armády. Já osobně nefavorizuji.

Hodláš nějak prťousologii, jak jsi vědu o domácích bytostech v Atlase nazval, rozvíjet dál? Objeví se další bytosti?

Už mám tři děti, tak možná tu prťousologii teď chvíli rozvíjet nebudu… Nejdřív se nechám překvapit, jestli bude knížka provar, nebo ne. Jsem hodně zvědavý, jestli některý ze čtenářů pošle svoji bytost. Já mám v zásobě ještě zhruba pět, které by se daly zpracovat a které jsem pochopitelně badatelsky odpozoroval, ale těším se hlavně na to, jestli a co kdo pošle – na tu představu, že jsem na tuto bytost nepřišel, a že ji objevil někdo jiný. Zajímá mě, jakým způsobem to funguje u někoho jiného v domácnosti. Je totiž pravda, že v jiných bytech, než je třeba ten náš městský, mohou být bytosti úplně jinačí.

 

Ptala se Gabriela Michálková