Sammie a děda je vlastně takovou poctou představivosti, říká Enne Koens

V září proběhlo slavnostní zahájení každoročního festivalu dětské literatury Děti čtete?! a jedním z jeho hostů byla i nizozemská spisovatelka Enne Koens. V Meanderu jí letos vyšla již třetí kniha Sammie a děda, která stejně jako obě předchozí Jsem Vincent a nebojím se a Odtud je vidět celý svět pojednává odvážně, ale citlivě a srozumitelně o složitých tématech jako je smrt a nepřítomnost jednoho z rodičů. V rozhovoru autorka vzpomíná na svého dědečka a vysvětluje proč má právě k postavě Sammieho zvláštní vztah.

Vaše kniha Jsem Vincent a nebojím se, která vám vyšla nakladatelství Meander jako první, je inspirována vašimi vlastními zkušenostmi se šikanou. Co vás inspirovalo k napsání knihy Sammie a děda, která pojednává o zvláštním poutu mezi malým Sammiem a jeho dědečkem?
Velkou inspirací mi byl můj vlastní dědeček. Uměl z každodenního života udělat dobrodružství. Bral mě brzy ráno do lesa, dokonce i do velkého hvozdu, kam chodil na lov samotný král a byl tam vstup zakázán. Připadalo mi to pěkně děsivé, ale zároveň krásné, a tak jsem chtěla napsat o dědečkovi, který vymýšlí nebezpečnější dobrodružství, než by se jeho vnukovi líbilo. Milovala jsem všechny své prarodiče, každého z jiného důvodu. Ale tenhle dědeček byl můj nejoblíbenější. Pracoval jako cukrář pro královskou rodinu. Vzpomínám, jak jsem mu pomáhala péct, ale to už byl v důchodu.

V roce 2024 jste se k Sammiemu vrátila v knize Sammie en mama (Sammie a máma). Co vás k tomu vedlo?
Sammie a děda byla moje první dětská kniha a při jejím psaní jsem měla za to, že bych do ní měla obsáhnout hodně různých problémů. Nakonec jich tam bylo až moc, takže později během své spisovatelské kariéry jsem si uvědomila, že spousta věcí z prvního dílu zůstala nevyřešená, a tak jsem se rozhodla napsat pokračování.

Zůstávají s vámi vaše postavy i po dokončení knihy? Cítíte k některým z nich větší blízkost než k jiným? Proč?
Miluju Sama. Příběh Sammie a děda je vlastně takovou poctou představivosti. Každý příběh vede k dalšímu a příběhy vám pomáhají udělat si život zábavnější a přežít všechny problémy, které se cestou objeví. A řešit, co je pravda a co ne, to je pro nudné lidi.

Dnes jste autorkou řady dětských knih. Všimla jste si, jak se vaše psaní od vydání první knihy vyvinulo, ať už jde o styl psaní, nebo o témata, která považujete za důležitá?
Ano, můj styl je teď plynulejší, ucelenější. Ale moje první kniha Sammie a děda je zábavnější, taková podivnější, a to se mi taky moc líbí.

Co jste ráda četla v dětství? Který současný autor dětských knih podle vás stojí za pozornost?
Tento týden jsem četla knihu October, October od Katyi Balenové. Moc se mi líbila také kniha Himmelwärts od Karen Köhlerové. A miluju všechno od nizozemského autora Edwarda van de Vendela, ale nejvíc asi Ik ben heel erg grappig maar nu even niet (Jsem hrozně vtipný, ale teď zrovna ne) a Misjka (Myška). Ty prostě miluju.

Ačkoli píšete knihy pro děti, mohu z vlastní zkušenosti říct, že dokážou oslovit, pobavit a dojmout i dospělé čtenáře. Jak toho dosahujete?
Píšu pro lidi. Přesně to chci – bavit a dojímat malé i velké.

Vaše knihy přímo vybízejí k tomu, aby se využívaly v rámci dětské biblioterapie. Víte o tom, zda se v Nizozemsku nějakým způsobem systematicky využívají, například při prevenci šikany?
Ano, Vincent se k tomu rozhodně využívá. Vídám ho v čekárně u psychologa svých dětí nebo u doktora a učitelé mi píšou, že jim čtení mojí knihy pomohlo překonat šikanu ve třídě.

Autor: Ela Rohanová
Foto: Tomáš Česálek