Před čtením knihu řádně vykropit svěcenou vodou

Faustův dům a díra do stropu je první letošní knihou v nakladatelství Meander. Při této příležitosti jsme se zeptali autora Petra Stančíka a ilustrátorky Galiny Miklínové na to, jak kniha vznikala. „Nápady se jen hrnuly a moc mě to bavilo. Myslím, že stejnou radost měla i Galina nad obrázky,“ říká Petr Stančík. „Opět mě okouzloval Petrův způsob psaní. Líbí se mi, jak prochází stoletími, historické skutečnosti nenápadně domýšlí a přidává roztomilé drobné motivy,“ doplňuje Galina Miklínová.



Petře, kdy jste se začal zajímat o Faustův dům?

Už jako docela malý chlapeček. Zaujalo mě, že Mefistofeles odnesl Fausta do pekla teologicky protikladným směrem – ne dolů dírou v podlaze, ale vzhůru otvorem ve stropu. Nejspíš to souvisí s tím, že my Češi jako jediný národ na světě máme čerty, kteří konají dobro. Alespoň v pohádkách. Znovu mě chytil za šosy asi před dvaceti lety, kdy mi pan Jiří Suchý vyprávěl, kterak coby jinoch z Petřína vlastnoočně sledoval americký nálet na Prahu 14. února 1945 a na vlastní oči viděl půltunovou bombu, jak dopadla přímo na Faustův dům. Jenže ta bomba nevybuchla, udělala jenom díru do stropu a zaryla se až do sklepa, odkud ji pak pyrotechnikové vyprostili. Ten nálet byl vůbec hrozně divný, navigátor si prý spletl Prahu s Drážďany, což je nesmysl. Drážďany jsou od Prahy 140 kilometrů vzdušnou čarou, navíc byly v té době rozbombardované a v plamenech, to by si s úplně nedotčenou Prahou nespletl ani Kašpárek se Šmidrou. Bomby nezasáhly vůbec žádné vojenské cíle, jen obytné domy, klášter Na Slovanech, Myslbekovy sochy staročeských hrdinů na Palackého mostě a Faustův dům. Až mě jednoho dne napadlo, že ten nálet vůbec nemusel být omylem, že skutečným cílem byl právě Faustův dům. A tak vznikla závěrečná legenda v knížce – o Golemovi a nacistickém čaroději.

Která legenda o tomto domě vás fascinuje nejvíc? 

Nejspíš ta o Faustovi. Včetně mystifikace renesančního spisovatele Martina Kuthena ze Šprinsberku, že černokněžník Johann Faust byl ve skutečnosti vynálezce knihtisku, původem Čech Jan z Kutné Hory, v Německu zvaný Johann Gutenberg. Nejvíc mě ale uvádí v úžas, kolik všelijakých mýtů a morytátů se tady nahromadilo na jednom místě. Všude jinde na světě by z toho domu už dávno udělali muzeum, ale my Češi jsme kabrňáci, a proto tam sídlí klub mediků.

Jak náročná byla příprava knihy? 

Kniha se mi psala znamenitě, nápady se jen hrnuly a moc mě to bavilo. Myslím, že stejnou radost měla i Galina Miklínová nad obrázky – jsou totiž převelice krásné. Potom však začalo vše okolo knihy stíhat prokletí, bezpochyby vinou rejdů pekelného ducha Mezištáfela. Nejdřív se mi na rukopis vyčůrala kočka, potom knihupokazili v tiskárně, dokonce dvakrát za sebou... Takže doporučuji před čtením knihu řádně vykropit svěcenou vodou!

Galino, s Petrem jste spolupracovala i na jiných knihách. Dá se říct, že už jste sehraná dvojka?

S Petrem člověk asi nikdy nebude sehraná dvojka, na to je on příliš veliký solitér, možná největší, se kterým jsem kdy spolupracovala. Je při společné diskuzi nesmírně laskavý, a tak si toho solitérství nepozorný pozorovatel nemusí všimnout. Snažím se to respektovat, jak nejlépe umím a ono to kupodivu funguje. Přesto se cítím s Petrovými texty velmi spřízněna a těším se na každou naši spolupráci. I protože se při ní dobře bavím a spoustu se toho dozvím. A taky že vždycky vypijeme společně nějaké dobré víno!

Co vás z historie Faustova domu překvapilo?

Nevím, zda mě něco překvapilo, možná jen že na místě dnešního paláce bylo kdysi pohanské obětiště. Jinak jsem věděla, že tato kulturní památka je opředená mnohými příběhy a má dlouhou historii. Spíš mě opět okouzloval Petrův způsob psaní. Líbí se mi, jak prochází stoletími, historické skutečnosti nenápadně domýšlí a způsobem sobě vlastním přidává roztomilé drobné motivy, které čtenáře vždycky potěší. 

Vymýšlela jste ilustrace podle sebe, nebo jste dostala zadání?

Nedostala jsem žádné zadání, mě by taková práce ani netěšila. Neumím kreslit ilustrace na zadání. Jsem takový literární lakmusový papírek, ponořím se do textu a pak se nějak zabarvím. A podle toho vím, jak mají ilustrace a vůbec celá kniha vypadat. Petr navíc patří k těm autorům, kteří si ilustrátora vyberou a pak mu prostě a jednoduše důvěřují. Asi tuší, že je to minimálně v mém případě ta nejlepší cesta. Zřídka se stane, že mě velmi jemně navede k nějakému dílčímu nápadu, což je bezvadné a nevadí mi to, naopak. Jsem zvyklá z animovaného filmu na diskuzi, na kolektivní práci.

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení