Ilustrátorka Marie Urbánková staví světy z papíru
Ilustrátorka Marie Urbánková pracuje hlavně s papírem. Stříhá ho, vrství, skládá a z koláží vznikají různé světy, zvířata, ale třeba i portréty. Stejně ožil i zvířecí bál v leporelu pro nejmenší Zvířecí sněm, které vzniklo podle básně Radka Malého. Toto rozkládací leporelo v sobě skrývá nespočet různých zvířátek, a díky svému formátu nabízí i různé způsoby, jak knihu číst nebo se k ní opakovaně vracet a hledat nejmenší detaily. Přečtěte si, co má na leporelech ráda sama Marie a jak tentokrát své papírové koláže doplnila o další kreativní detail.
Kniha Zvířecí sněm je rozkládací leporelo. Jak jste k tomuto formátu přistupovala, měnila se tím nějak vaše práce s prostorem a rytmem ilustrací?
Zvířecí sněm je zároveň moje první zkušenost s rozkládacím leporelem. Ten formát mě hned nadchl, představila jsem si jednu dlouhou ilustraci, jeden pás, na kterém probíhá celý zvířecí bál. Na leporelech mám ráda, že se dají rozložit do dlouhého hada nebo z nich udělat třeba ohrádku. Přišlo mi škoda s ilustracemi pracovat stejně jako v klasickém formátu knížky. Chtěla jsem využít možnost leporelo úplně rozložit, a tak mi doma vznikly dva pásy ilustrací, které jsou dlouhé dohromady tři metry.
Vaše ilustrace jsou ručně vystříhané z papíru a doplněné voskovkou – působí hravě, ale zároveň velmi promyšleně. Jak jste se k této technice dostala a co vás na ní nejvíc baví?
Není tajemstvím, že ráda pracuji s barevnými papíry. Když jsem v létě dělala na knížce Nejsilnější kuře na světě a další pohádky (Běžíliška), vystřihovala jsem do jedné ilustrace tygry z barevného papíru. Moje dcera si tehdy moc přála, abych jí taky vystřihla tygry na hraní. Vystřihla jsem jí tedy dva tygry z oranžového papíru, ale přiznávám, že se mi nechtělo stříhat a lepit všechny pruhy. Sáhla jsem po voskovce, co měla na stole, a pruhy jednoduše dokreslila. Nakonec jsem si říkala, že to vlastně vypadá dobře a že by se to dalo někde někdy příště použít.
Není tajemstvím, že ráda pracuji s barevnými papíry. Když jsem v létě dělala na knížce Nejsilnější kuře na světě a další pohádky (Běžíliška), vystřihovala jsem do jedné ilustrace tygry z barevného papíru. Moje dcera si tehdy moc přála, abych jí taky vystřihla tygry na hraní. Vystřihla jsem jí tedy dva tygry z oranžového papíru, ale přiznávám, že se mi nechtělo stříhat a lepit všechny pruhy. Sáhla jsem po voskovce, co měla na stole, a pruhy jednoduše dokreslila. Nakonec jsem si říkala, že to vlastně vypadá dobře a že by se to dalo někde někdy příště použít.
Prozradila jste, že k práci se často dostáváte ve chvílích klidu, když třeba vaše dcera spí. Má to vliv na vaši práci? Pracujete někdy s dcerou společně?Někdy pracujeme společně, ale jde spíš o desítky minut. Rozhodně to není tak, že bychom si spolu tvořily a já u toho měla prostor dělat vlastní věci. Často vidí na stole rozpracované ilustrace nebo portréty a už chápe, že na ně nesmí sahat, i když by moc chtěla. Takže spolu často vyrábíme duplikáty postav, zvířat nebo lidí, které mám zrovna rozpracované, a ona si s nimi potom hraje. Vliv to má jinak určitě velký! Myslím, že pracuji efektivněji. Nečekám na žádné „políbení múzy“, ale sedám k práci pokaždé, když se naskytne chvíle.
Váš táta je také ilustrátor, jak moc ovlivnil váš vztah k ilustraci a umění?Nejen táta, ale i moje máma. Moje máma, Ivana Urbánková, je skvělá textilní výtvarnice. Když jsem se narodila, oba rodiče ještě studovali na UMPRUM – táta animaci, máma textil. Myslím, že celé to prostředí mě ovlivnilo hodně. Doma bylo spousta knížek, máma tkala obrovské gobelíny, táta kreslil, vyráběl se mnou masky z papíru, prostě jsme pořád něco tvořili. To jsem milovala, cokoli co jsem si přála, šlo vždycky nějak vyrobit. Myslím, že prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, je zásadní. Mně vždycky přišlo, že to ani není „práce“ nebo „umění“, ale prostě něco, co se doma dělá, každý si tvoří, co ho baví, hraje u toho muzika nebo audiopohádky, a byl to moc krásný svět. Stejný se snažím doma tvořit teď já. :)
Ve Zvířecím sněmu pracujete s poezií Radka Malého, jaké je ilustrovat básně pro dětského čtenáře, které často mluví mezi řádky?
S Radkovými básničkami pro děti jsem se setkala už v časopise Raketa, kde jsem měla tu čest některé ilustrovat. Jeho svět a způsob, jak píše, mě strašně baví, takže to byla vždycky radost a plná hlava nápadů po přečtení textu. Máme doma spoustu jeho knížek a to, že jsem mohla jednu celou ilustrovat já sama, je pro mě velká radost i čest. :)