Většinu věcí najdeme teprve až je přestaneme hledat: Kamila Restrepo o hledání, kreslení a radosti z tvorby

Kdo z nás nikdy nehledal brýle, klíče či peněženku? Komiksová knížka Hledám, hledám, prvotina brněnské výtvarnice Kamily Restrepo, je ztrácení, hledání i nalézání plná. Jak knížka vznikala, co ji k jejímu napsání inspirovalo a co by si z ní měli čtenáři odnést? S Kamilou Restrepo o knize, která nabízí zamyšlení pro děti i dospělé.

Jak vznikl nápad na komiks Hledám, hledám? Je příběh inspirovaný konkrétní životní zkušeností?

Chtěla jsem původně vytvořit klasickou hledací obrázkovou knížku se spoustou maličkých detailů, kterou by mohli číst rodiče s dětmi (nebo i děti bez rodičů). Jako malá jsem mohla donekonečna číst knížku Noemi Zárubové Kdo tu bydlí s ilustracemi od Gabriela Filcíka. Fascinovalo mě množství miniaturních příběhů, souvislostí a legrácek, kterých je knížka plná. Když se mi začaly v hlavě rodit plány na vlastní knížku, moje první představa byla trochu podobná. Hlavní hrdina Jiřík se v mé knížce původně měl procházet dvoustránkami plnými situací a dějů. Když jsem příběh začala vytvářet, zjistila jsem, že samotné hledání je spojeno s mnoha zákonitostmi, která celý život pozoruji, a že bych chtěla vyprávět i o nich. Třeba – jak to, že většinu věcí najdu teprve až je přestanu hledat a začnu hledat něco jiného? Nebo – helemese, kolik ztracených věcí samo vyplave, když si trochu uklidím! 

Vytvořila jste jak text, tak ilustrace. Jaký byl proces propojení těchto dvou rovin – vznikaly společně, nebo měl některý z nich přednost?

Vznikaly společně. 

Je pro vás snazší vyjádřit myšlenku ilustrací, nebo slovem? A liší se to podle tématu, nebo nálady?

Sedí mi oboje. Na psaném slovu mám ráda, že mám spoustu času hledat tu správnou formulaci k tomu, co chci sdělit. Na vyjadřování pomocí obrázků mám ráda, že můžu sdělovat věci i beze slov (a přesto vyjadřovat emoce a myšlenky). A obojím dohromady – obrázkem s trochou textu – se asi vyjadřuju úplně nejraději.

Co pro vás bylo na tvorbě tohoto komiksu nejtěžší? A co vás naopak nejvíc bavilo?

Knížka vznikala v extrémních podmínkách mého raného mateřství. Nejtěžší bylo naučit se naskočit na vlnu inspirace a tvořivosti právě v oněch volných půlhodinkách (výjimečně až dvouhodinovkách), které mi se dvěma malými dětmi čas od času nečekaně vznikly. Knížku jsem takto po malinkých kouskách tvořila skoro šest let. V půlce práce na knížce se mi narodilo druhé dítě a v rámci zachování duševního zdraví jsem se tehdy rozhodla, že radši přestanu kreslit (už napořád). Bylo to už nad moje síly. Nakonec jsem zjistila, že bez kreslení a psaní je můj život ještě nesnesitelnější a s úlevou a radostí, byť s jazykem na vestě, se k práci na knížce vrátila. Nebylo snadné tvořit v takto nedobrovolně zvoleném pracovním tempu, ale zároveň jsem se naučila rychle zkoncentrovat, to mi nikdy dřív nešlo. A vidět pak knížku hotovou, byla velká radost a zadostiučinění!

Komiks působí jako osobní, ale zároveň velmi obecně srozumitelný příběh o hledání, ztrácení a nalézání v životě. Přemýšlela jste při tvorbě nad tím, že píšete pro dětského čtenáře o tématu, které má v jejich věku zatím jiný význam než pro dospělého? Promítlo se to nějak do podoby textu?

Měla jsem obavy, jestli dospělý hlavní hrdina se svými dospělými problémy nebude pro dětskou knížku trochu mimo. Už jako dítě jsem ale byla skeptická k příliš tlustým dělicím čarám mezi tématy pro děti a pro dospělé a ráda jsem se dozvídala i o složitých věcech – třeba i s tím, že mi u některých témat došlo zčásti až dodatečně po letech, jak to tehdy ti dospěláci mysleli... I moje vlastní děti mají obě rády hluboké hovory a pustím-li se s nimi do vážných témat, pokaždé je to pro mě ohromně osvěžující a obohacující. Myslím, že se do knížky promítla jak moje dětská, tak i dospělácká pozitivní zkušenost s mezigeneračním filozofováním a mudrováním.

Je něco, co byste chtěla, aby si čtenáři z příběhu Jiříka odnesli – ať už děti, nebo dospělí?

Důvěru v dobrou vůli domácích skřítků, kteří nám sice zašantročí věci, ale v pravou chvíli nám je vrátí (anebo nevrátí, a to se nedá nic dělat). A samozřejmě otravné, nicméně pravdivé poznání, že uklízet je občas potřeba (okolo nás i uvnitř sebe).