Od 23. do 26. 5. jsme na Světě knihy. Naše knihkupectví bude tedy zavřeno a vaše objednávky budou k vyzvednutí a odeslání zase od pondělí 27. 5. Děkujeme za pochopení a těšíme se na vás na veletrhu!

Maria Surducan: Chtěly jsme tradiční pohádky propojovat s moderním světem

Sestry Maria a Ileana Surducanovy jsou tvůrkyně komiksů, ilustrátorky a vizuální umělkyně z rumunského Kluže. Autorky etablované na evropské scéně za sebou mají řadu samostatných projektů, pracují ovšem i v sesterském tandemu. Jejich společným dílem je mimo jiné úspěšná komiksová kniha Mráčkovy prázdniny, kterou si od letošního roku můžete číst i v českém překladu Kláry Našincové.


Četly jste s Ileanou komiksy odmala?

V Rumunsku se učíme od osmi angličtinu a od dvanácti další jazyk, v našem případě francouzštinu. Vůbec nás to nebavilo, proto nás vzala máma do francouzského kulturního centra v Kluži, měli krásnou mediatéku, kde jsme začaly číst komiksy. Postupně jsme si zamilovaly komiksy i francouzštinu. Začaly jsme se Šmouly, mluví zvláštním jazykem a každé druhé slovo je šmoulení – usnadňuje to porozumění a učení se francouzsky. Pak jsme četly klasiky franko-belgických komiksů, jako jsou Asterix a Obelix nebo Gaston Lagaffe. Ale v té době jsme ještě neuvažovaly o tom, že bychom komiksy tvořily. Věděla jsem, že se chci věnovat umění, zajímala mě ilustrace. Ileana objevila francouzský komiks Le Chat du rabin (česky Rabínův kocour, Baobab 2020) od Joanna Sfara, díky kterému si uvědomila, že je možné hrát si s formáty, že to nemusí být tak striktní. Pak začala tvořit komiksy a já měla radost – ona si bude dělat své komiksy, já ilustrace, konečně budeme dělat každá něco jiného a nebudeme vnímané jako společná entita sester Surducanových. Jak jsem se pletla!

Kdy jste se dostala ke komiksům vy?

Docela pozdě. Když se Ileana vrátila z Erasmu v Belgii, začala v Kluži dělat fanzin. Jednou za mnou přišla s tím, že potřebuje, abych do něj něco nakreslila na doplnění prázdných stránek. Tak jsem to udělala. Proč ne? Jenže ve chvíli, kdy člověk začne kreslit komiksy, je těžké přestat – je to tak skvělé médium pro vyprávění příběhů! Začala jsem tedy s komiksy, ale dalších deset jsme já a Ileana každá pracovala na svých projektech. Mráčkovy prázdniny jsou náš první společný komiksový projekt.

Věděla jste velmi brzo, že se chcete věnovat ilustraci. Co vás k tomu přivedlo?

Rodiče nás v kreslení hodně podporovali, byli z našich dětských kreseb nadšení, věšeli je doma na zeď a dělali nám výstavy. Když jsem vyrostla, uvědomila jsem si, že máma měla dvě dcery, které se pořád hádaly, a byla ráda, když nás mohla na chvíli posadit ke kreslení – proto nás v tom co nejvíc podporovala. Tak či tak jsme se věnovaly kreslení v každé volné chvíli a přinášelo nám to spoustu radosti. Nebyla to vědomá volba, přišlo to přirozeně. Pak jednou byla v Rumunsku výstava Salvadora Dalího, který zanechal nějaká svá díla sousedovi nebo něco takového... Byla to malá a zvláštní výstava, ale nás ohromila, bylo to šílené a tak kreativní, chtěly jsme to dělat taky. Došlo nám, že umění nemá žádné limity.

Pokud umění nemá limity, jak si z nekonečných zdrojů inspirace vyvinout svůj styl?

Je to nevyhnutelné. Když začnete mluvit, budete mít hlas. Když začnete kreslit a nepřestanete s tím, vaše osobnost a životní zkušenosti se do toho promítnou. Je to celoživotní proces. Když jsem byla malá, o styl jsem se nestarala, hlavní bylo nadšení z objevování a radost jako: „Jé, ty barvy jsou tak krásné!“ Když pak vyrostete, postupně dojdete k tomu, v jaké stylu se cítíte přirozeně. Mladí umělci a studenti by se neměli až příliš soustředit na hledání stylu, ale spíš na hledání toho, jakým způsobem je baví tvořit. Jaký chci prostřednictvím kreseb vyprávět příběh? Co mi přináší radost a jak tuto radost přenést na publikum? Styl pak přichází přirozeně.

Jak se člověk naučí vyprávět obrazem? Zvlášť pokud jsme odmala zvyklí poslouchat příběhy formulované do slov, jak se v hlavě přepnout na přemýšlení v obrazech?

Myslím, že moje sestra přemýšlí spíš v obrazech a já spíš ve slovech. Když dávám dohromady příběh, začnu tím, že si ho napíšu, vymýšlím zápletku. Moje sestra začíná postavami a interakcemi. Když jsme dělaly Mráčkovy prázdniny, zapisovala jsem děj a ona přicházela se spoustou náčrtů toho, co by se stalo, kdyby spolu ta a ta postava byly v místnosti, co by bylo vtipné a jak by to vypadalo vizuálně. Myslím, že to závisí na typu mozku a média, které nejvíce konzumujete. Pokud trávíte hodně času čtením komiksů, je to jako učit se cizímu jazyku, začnete pak přemýšlet ve vizuálním slovníku.

Ale existují různé vizuální jazyky. Některé věci mohou být docela univerzální, ale přesto – jak se s tím vypořádat?

Myslím, že pomáhá formální vzdělávání. Ileana měla na Erasmu v Belgii vyučujícího specializujícího se na komiksy, který učil… Myslím, že se tomu říká kódy – taková pravidla komiksu. Týkají se třeba způsobu čtení bublin nebo odhalení – mělo by být vždy na levé straně.

Co myslíte odhalením?

Pokud se v komiksu děje něco napínavého, zvědavě otáčíte stránky, chcete vědět, jak to dopadne. Když otočíte stránku naposledy, pointa – odhalení, překvapení, odměna pro čtenáře – musí být nalevo. Pokud to bude vpravo, nikdo si nepřečte tu levou stránku. Na to člověk nepřijde jen tak sám, je potřeba se to od někoho naučit. Studovala jsem na umělecké škole, nebylo to špatné, ale o komiksu nevěděli nic. Musela jsem informace hledat jinde.

Kde jste je našla?

Našla jsem spoustu informací on-line, nejen o vyprávění příběhů, ale také o technickém procesu tvorby komiksu a vyprávění barvami. Informace, na které bych sama nepřišla, a pokud ano, trvalo by to dlouho. Existuje třeba pravidlo 180 stupňů, které říká, že pokud máte jednu postavu na levé straně a druhou na pravé straně, měly by se držet v této pozici na celé stránce, neměly by se prohazovat – to je převzaté z filmu. Jiná pravidla jsou zas odvozená z divadla: například postava vždy vstupuje na scénu zleva a odchází doprava. Když se pohybuje zleva doprava, jde dopředu, když zprava doleva, jde dozadu.

To je zajímavé, nejspíš spoustu takových kódů čteme, aniž bychom si je uvědomovali.

Hlavní cíl je, aby byl komiks snadno čitelný a srozumitelný. Pokud to tak není, měl by to být záměr – jestliže je můj cíl čtenáře frustrovat, musím s touto frustrací pracovat a usměrňovat ji.

Mráčkovy prázdniny se četly samy, bylo to svižné a zábavné. Jak ten komiks vznikal? Jaké motivy a nápady přišly jak první?

Poprvé jsme o té knížce začaly přemýšlet v roce 2016, a to v kontextu boomu rumunských komiksů kolem roku 2014. Většinou vznikaly v americkém stylu a mířily na teenagery a young adult publikum, původních komiksů pro děti vycházelo stále velmi málo. Vznikaly překlady a adaptace tradičních pohádek, lépe se to prodávalo. Se sestrou jsme přemýšlely o tom, že problém komiksu v Rumunsku je, že si nevychováváme publikum – je potřeba začít u dětí. Když vyrostou, vztah ke komiksu jim zůstane.

Příběh jsem se rozhodly zasadit do místního rozpoznatelného prostředí. Nechtěly jsme dělat další adaptaci pohádek, ale použily jsme jejich fantaskní svět. Jako první zdroj inspirace jsme zvolily tradiční pohádku – příběh o Harap-Albovi od Iona Creangy – o hrdinovi, kterému pomáhá parta kamarádů s rozličnými super-schopnostmi. Takže jsme si začaly hrát s myšlenkou dítěte, které si najde přátele, a ti všichni mají speciální dovednosti, které jsou trochu divné a neobvyklé. Také jsme si řekly, že by bylo pěkné, kdyby každý z nich měl odlišnou etnickou příslušnost – jako děti, s nimiž jsme si hrály, když jsme byly malé. Mráček je rumunsko-německého původu, mezi jeho kamarády jsou Romka, Maďar a Turkyně.

Potom postavy nabývaly vlastního života a osobnosti. S charaktery pracovala hlavně sestra, já přemýšlela o dějové lince. Do té jsme zasadily další tradiční příběh, ve kterém hrdina musí zachránit slunce, jenž unesl obr. Když jsme byly malé, bylo v Rumunsku úplné zatmění Slunce – velká událost, která se přihodí jednou za život. Rodiče brali děti dívat se na zatmění na venkov, měli k tomu speciální brýle… Jedinečná příležitost něco takového zažít. Takže jsme to do příběhu daly.

Co ještě ovlivnilo vizualitu Mráčkových prázdnin?

Inspirovaly jsme se vesnicemi v Transylvánii a Banátu. A postavami, které jsme potkávaly na vesnici u prarodičů. Kromě vesnice nás zajímalo i to, co se děje za jejími hranicemi, například když naši hrdinové potkají Stimu (Rusalku). Chtěly jsme tradiční pohádky propojovat s moderním světem. V dětství jsme hodně hrály počítačové hry a milovaly jsme je, jeden z našich snů je jednoho dne pracovat na počítačové hře. Nechtěly jsme je vykreslit jako něco negativního. Chtěly jsme tam mít Stimu závislou na hře na mobilu. Dětská fantazie staví jak na pohádkách, tak na hrách. Děti si rády hrají, je to přirozené. Pokud jim vezmete videohry, udělají si videohru ze skutečného světa. I to ovlivnilo vizualitu naší knížky. Například je tam sekvence, ve které postavy vypadají jako z videohry.

Jaký byl proces tvoření poté, co jste tyto nápady daly dohromady?

Měly jsme spoustu kreseb, náčrtů, situací a epizod, se kterými jsme pak zacházely jako s puzzlemi, dávaly jsme jim pořadí, které dávalo smysl. Když jsme je měly správně seřazené, udělaly jsme storyboard s celým příběhem. To byl okamžik, kdy jsme se rozhodly, že je čas udělat prvních deset stránek a hledat nakladatele. Našly jsme rumunského nakladatele MiniGrafic. Domluvily jsme se s nimi v březnu, kniha měla vyjít v září, takže jsme měly asi šest měsíců na práci na knize. Od té doby musel být celý proces co nejefektivnější, Ileana dělala kresby a já barvy, nápisy a bubliny. Myslím, že to byla první kniha, u níž jsem se tak hodně zaměřila na to, jak udělat proces co nejefektivnější.

Kterou část procesu při vytváření knihy máte nejradši?

Každá část je jiná. Myslím, že ta, kterou si nejvíc užívám, je barvení komiksů. Příběh už je v té fázi hotový, nemusím panikařit ohledně scénáře, protože už tam všechno je. Nemusím se stresovat ani s tím, co řeším při kresbě – kolik prstů je na rukou nebo jak funguje perspektiva. Jen pracuji s barvami, jak nejlíp umím, a vytvářím jimi další vrstvu příběhu.

Takže zpět k tomu dětskému: „Jé, ty barvy jsou tak krásné!“

Přesně tak! Ale jsou tam i náročné části, frustrující a obtížné, chvíle, kdy se cítím jako podvodník a říkám si, že bych měla se svým životem dělat něco jiného. Pak si řeknu: Ne, teď jsi prostě unavená a hladová, vypadá to fajn. Učím se s tím pracovat, myslím, že se to s každým projektem zlepšuje.

Jaký je váš sen v oblasti výtvarného umění?

Ubírá se dvěma směry. V tom prvním bych ráda dál publikovala knihy pro děti a chtěla bych mít čas a energii na druhý díl Mráčkových prázdnin. (S Ileanou jsme se o tom bavily, už máme představu, co by se v příběhu dělo.) A druhým cílem je, že bych ráda otevřela školu pro tvůrce komiksů. Jednou, až budu bohatá... Nevím sice jak, protože dělám ilustrace, z toho nejsou velké peníze, ale chtěla bych mít uměleckou školu – ne nutně vysokou – která nabízí kurzy učící, jak udělat storyboard, jak napsat scénář nebo jak oslovovat nakladatele. Myslím si, že je spousta mladých lidí, kteří by rádi měli tyto informace blíž domovu, aby nemuseli hledat, jak to dělají Američané nebo Francouzi. Ráda bych, aby tyto informace byly co nejdostupnější.

 Ptala se Michaela Šedinová