Když se díky koloně splní jeden sen

Spisovatel Avihai Nizri bydlí s rodinou v České republice, ale píše v hebrejštině, takže se často setkává s dotazy, jestli jsou jeho knihy přeložené do češtiny. Teď se mu konečně splnil sen a vychází mu první dětská kniha v češtině s názvem Kolona, která je dlouhým leporelem, kterým se vine dopravní zácpa. Konečně si tak i jeho malé dcery mohou přečíst jeho knihu samy, protože umějí číst jen v češtině a ne hebrejštině. Naopak jeho izraelští přátelé si mohou připravit otázku, o čem Kolona je, protože tento příběh nemá hebrejské vydání. Báseň přeložila Mariana Senft, přebásnil Radek Malý a vizuální podobu celé Kolony vytvořil ilustrátor Patrik Antczak. Jak Avihai Nizri přišel na nápad napsat o dopravní zácpě, jak vnímá zábavu kolon a jak probíhala spolupráce s Patrikem Antczakem? To si přečtěte v rozhovoru.

Vaše kniha s českým názvem Kolona proměňuje obyčejnou dopravní zácpu v poetické dobrodružství. Jak jste přišel na nápad napsat báseň právě o dopravní zácpě, byl za tím konkrétní zážitek?

Ten nápad mě vlastně napadl náhodou, když jsem byl s Patrikem na cestě z Tel Avivu do Jeruzaléma. Byli jsme pozváni do Izraele na workshop a někdo nás tam vezl autem. Cestou jsme uvízli v obrovské dopravní zácpě a já seděl vzadu. Je to zvláštní pocit být dospělý muž – který obvykle řídí – a sedět na zadním sedadle, zatímco „dospělí“ vpředu si povídají. V tu chvíli jsem se znovu stal znuděným dítětem vzadu a začal jsem přemýšlet, jak tu nepříjemnou situaci proměnit v něco zábavného. Myslím, že nakonec všechno, co píšu, je pokus napravit věci na světě, které mi připadají nepříjemné.

Kolona je pro mnoho lidí symbolem frustrace a spěchu. Jak vy osobně vnímáte čekání? Umíte si ho užít, nebo jste se to musel naučit?

Myslím, že nuda se stala největším strachem každého z nás. Všichni neustále hledají něco, co by je zabavilo, a já jsem chtěl vzít tu nejnudnější situaci na světě a udělat ji zajímavou. K psaní této knihy jsem přistupoval jako k velké výzvě. Připadal jsem si jako matematik stojící před obrovskou tabulí plnou čísel a písmen, jen moje tabule byla z asfaltu a písmena tvořila auta. Další věc, která mě na dopravních zácpách vždy fascinovala, je vědomí, že uvnitř všech těch barevných kovových krabic na kolech kolem mě sedí skuteční lidé. Jsou nás tam tuny lidí na jednom místě ve stejnou chvíli a každý z nich má úplně jiný příběh.

Kniha nyní vychází i v češtině. Jaký je to pro vás pocit, že si váš příběh mohou číst i děti a rodiče v Česku?

Mám dvě dcery, které jsou právě ve věku, kdy se naučily číst. Protože žijeme v České republice, čtou česky a nečtou hebrejsky, takže to bude poprvé, kdy si budou moci jednu z mých knih přečíst samy. Kniha má dorazit dnes odpoledne (teď je ráno) a za pár hodin se mi splní jeden sen. Je dost zvláštní být jen pár hodin od splnění snu a vědět, že ten sen závisí na pošťákovi. Protože tady žiju a cítím silné spojení s českými lidmi – upřímně si myslím, že jste vyvolený národ – je to také jazyk, do kterého si přeji být překládán nejvíc. Je to jako být místní umělec, který prorazí v Americe, ale nakonec je pro něj nejdůležitější, co si o něm myslí lidi z jeho čtvrti.

Jak na vás působí vizuální podoba příběhu? Měl jste možnost probrat vaši představu s ilustrátorem Patrikem Antczakem?

Kniha Kolona (Pek) je druhou knihou, kterou jsem s Patrikem vytvořil. Před několika lety jsem v baru v Tel Avivu potkal českého designéra. Řekl jsem mu, že hledám ilustrátora a že si myslím, že Češi jsou nejlepší designéři a ilustrátoři, jaké jsem kdy viděl. Shodou okolností pracoval s Patrikem ve studiu v Praze a ukázal mi jeho práci. Řekl jsem si „Wow“, ale nechtěl jsem si vybrat prvního ilustrátora, kterého uvidím, takže jsem si prohlédl dalších osmdesát, než jsem se k Patrikovi vrátil. Pracujeme společně; je pro mě důležité být zapojený i do vizuálních detailů, alespoň tím, že přispívám nápady. I když mohou být tvůrčí procesy kvůli individuálním představám složité, s Patrikem se nám podařilo stát se přáteli i mimo knihy.

Co vás baví na dětské literatuře a na psaní pro malé čtenáře?

Neměl jsem šťastné dětství a většina mých dobrých zážitků nepřicházela z reality, ale z knih. Pamatuji si autory, kteří mi hodili záchranné lano, a mám pocit, že psaním pro děti splácím svůj dluh společnosti. Autoři byli ti dospělí, kteří tu pro mě byli víc než moji vlastní rodiče. Možná právě proto, že jsem vlastně dětství pořádně neměl, trvám na tom, že budu alespoň část času dál dítětem a budu si udržovat představivost při životě. „Někdy to možná trochu přeháním – nevím, kolika rodičům jejich vlastní děti říkají: ‚Už si přestaň hrát.‘“

Interview in the original (English) version:

Your book, called Kolona in Czech, transforms an ordinary traffic jam into a poetic adventure. How did you come up with the idea of writing a poem about a traffic jam? Was there a specific experience behind it?

The idea actually came to me by chance while I was with Patrik on a drive from Tel Aviv to Jerusalem. We were invited to Israel to give a workshop and were being driven there. On the way, we got stuck in a massive traffic jam, and I was sitting in the back. It’s a strange feeling as a grown man—who usually drives—to be sitting in the backseat while the "adults" in the front are talking. In that moment, I became a bored kid in the back again, and I started thinking about how to turn this unpleasant situation into something fun. I think, in the end, everything I write is an attempt to fix things in the world that I find unpleasant.

For many people, a traffic jam is a symbol of frustration and haste. How do you personally perceive waiting? Are you able to enjoy it, or did you have to learn how to?

I think boredom has become everyone’s greatest fear. Everyone is constantly looking for something to entertain them, and I wanted to take the most boring situation in the world and manage to make it interesting. I approached writing this book as a major challenge. I felt like a mathematician standing in front of a huge blackboard covered in numbers and letters, only my board was made of asphalt and the letters were made of vehicles. Another thing that’s always intrigued me about traffic jams is knowing that inside all those colorful metal boxes on wheels surrounding me, there are actual human beings. We are tons of people in the same place at the same time, and every single one has a different story.

The book is now also being published in Czech. How does it feel to know that children and parents in the Czechia can now read your story?

I have two daughters who are exactly at the age where they’ve learned to read. Since we live in the Czech Republic, they read Czech and don’t read Hebrew, so this will be the first time they’ll be able to read one of my books on their own. The book is supposed to arrive this afternoon (it’s morning now), and in just a few hours, a dream of mine is going to come true. It’s pretty weird to be only a few hours away from a dream coming true, and to have that dream depend on the mailman. Because I live here and feel such a connection to the Czech people—I honestly think you’re the Chosen People—this is also the language I want to be translated into most. It’s like a local artist who makes it big in America, but in the end, what matters most to him is what the guys back in the neighborhood think of him.

How do you perceive the visual form of the book? Did you have the opportunity to discuss your vision with the illustrator, Patrik Antczak?

Traffic Jam (Pek) is the second book I’ve created with Patrik. A few years ago, I met a Czech designer at a bar in Tel Aviv. I told him I was looking for an illustrator and that I thought the Czechs were the best designers and illustrators I’d ever seen. He happened to work with Patrik at a studio in Prague and showed me his work. I said "Wow," but I didn't want to just pick the first illustrator I saw, so I looked at eighty others before coming back to Patrik. We work collaboratively; it’s important to me to be involved in the visual details, at least by helping with ideas. Even though artistic processes can be complicated when it comes to individual visions, Patrik and I have managed to become friends outside of the books, too.

What do you enjoy about children’s literature and writing for young readers?

I didn’t have a happy childhood, and most of my good experiences didn't come from reality, but from books. I remember the authors who threw me a lifeline, and I feel that by writing for children, I’m paying back my debt to society. Authors were the adults who were there for me more than my own parents were. Maybe because I didn’t really have a childhood, I insist on continuing to be a child, at least part of the time, and keeping that imagination thing going. "Sometimes I go a bit overboard—I don't know how many parents actually get told by their kids to 'stop messing around’."