Když se Alžběta II., The Beatles a Michal Šanda potkali na Abbey Road

Rok 2026 je rokem, kdy by královna Alžběty II. oslavila sté narozeniny. K tomuto výročí v Meandru vychází kniha The Beatles a královna od spisovatele Michala Šandy s bohatými ilustracemi Petry Josefíny Stibitzové. Příběh, ve kterém se na stránkách potkávají dvě největší britské ikony: The Beatles a královna Alžběta II., možná není zcela podle pravdy, ale rozhodně se do něj začtete. Byl někdy Michal Šanda ve Velké Británii? A kdo ho k vytvoření knihy pobídnul?

Jak vaše nová knihaThe Beatles a královna vznikla? Vyšla ke 100. výročí narození královny Alžběty II., byl to od začátku záměr?

Byl to záměr, ale ne můj. Iva Pecháčková je neuvěřitelně kreativní a nápady vlastně sype z rukávu. Neznám nikoho podobného, navíc má dar spojovat lidi, v případě nakladatelství Meander jde o propojování spisovatelů a ilustrátorů. S Alžbětou II. přišla ona a jedním dechem dodala i kdo obrázky nakreslí. Dopil jsem malé pivo a ristretto, Iva grapefruitový džus a bylo ujednáno a z kavárny jsme se vydali každý svou cestou. Na chodník dopadal déšť smíšený se sněhovými vločkami. Byl 7. prosinec roku 2024, do královnina milénia zbývalo 498 dní.

Během křtu jste naznačil, že příběh není zcela pravdivý, je to tak? Jaký máte vztah k britské kultuře, královské rodině a kapele The Beatles?

Během vlády Alžběty II. se vystřídalo 15 premiérů a po celou tu dobu byla Velká Británie demokratickou zemí. Monarchie, to je záruka, že i přes střídání politiků vygenerovaných volbami, zůstávají tradiční hodnoty pevně zakotvené a občasné extremistické vlnky směrem napravo nebo nalevo nemůžou křižník plovoucí pod královskou vlajkou převrátit. Co se týká příběhu v knize, je nepravděpodobné, že by se královna inkognito vytratila z Buckinghamského paláce a dováděla na koncertě mezi fanynkami Beatles, ačkoliv, kdo ví... Všechno ostatní je pravda pravdoucí. A co se týká druhé části vaší otázky, byl jsem v Londýně na korunovaci Karla III. Přešel přes přechod na Abbey Road. Počkal jsem si, až bude ulice prázdná, abych po něm kráčel sám a nepletli se mi tam nějací tři další hadrníci.

Na knize s Vámi spolupracovala ilustrátorka Petra Josefína Stibitzová. Viděl jste ilustrace až hotové, nebo jste spolu příběh nějak ladili? Překvapila vás?

Nepřekvapila, zaplať pánbůh jsem si nemusel ze samého překvapení rvát vlasy a vztekem se válet po podlaze. Prvotní byl text, následně Josefína nakreslila obrázky. Drobnosti, co se mi nepozdávaly, předělala, a já zase v některých místech upravil text, aby obrázkům sedl na míru. Na vaše otázky v tomhle rozhovoru sice odpovídám já, ale ta kniha je především Josefínina věc, já jsem přispěl jenom několika málo slovy, všechno stojí na jejích ilustracích.

V Meandru už vám vyšlo několik knih (Tibbles, Hravě o dopravě, Lední medvěd Rio, Kruh a další), kde berete inspiraci pro své texty? Máte nějaký pracovní rituál, nebo nápady přicházejí samy od sebe?

Mám neuvěřitelné životní štěstí, že nápad dostanu pokaždé okamžitě. Když jsem se tehdy z kavárny vydal do sněhu a deště, už jsem věděl, o čem kniha bude a než jsem došel na metro, měl jsem ji kompletně sesumírovanou v hlavě.

Jak vypadá čtení u vás doma? Čtete dceři i vaše knihy? Měl byste pro ostatní rodiče nějakou radu, jak děti přivést ke čtení?

Else je rok a půl a zatím ji víc baví objevování reálného světa než toho imaginativního, zprostředkovaného literaturou, ovšem jen co drobet povyroste, číst jí budu, i svoje knihy, to se ví. Řeknu teď něco zdánlivě od věci: mobilní telefon, stejně tak jako heroin nebo jiné návykové látky, nedává nic a bere všechno. Rozhlédněte se někdy třeba v metru, všichni civí do mobilů a prstují o sto šest a přecvakávají a z displejů jim šajní záblesky reelů. Tradiční knihu vytištěnou na papíru čte málokdo, přičemž to málo se limitně blíží nule. Mnozí z oněch cestujících jsou rodiči. Ke čtení děti mohou přivést jedině rodiče, jenomže když sami nečtou, dopadá to tak, že svým potomkům strčí mobil a na něm pohádku a nebohé dítě samozřejmě to mozek gumující mihotání obrázků uchvátí tak říkajíc na první dobrou a neskonale víc než abstraktní písmena, jejichž rozklíčování vyžaduje intelektuální námahu. Vracíme se do stavu faktické negramotnosti, jaký byl před třemi sty lety, kdy číst, a především porozumět čtenému, uměli pan farář, felčar a hraběcí rodina na zámku. Prostě elita. Příznivci Meanderu k ní rozhodně patří, z čehož mám radost. Pozor ale, nad nikoho se nepovyšuji, pouze konstatuji. Sám na sobě už delší čas pozoruji facebookovitou roztěkanost mysli a pokud nemám mobil nabitý alespoň na 80 procent, opotí se mi čelo.