Český jazyk je jak stvořený pro nádhernou poetickou hru Daniely Fischerové

Daniela Fischerová opět dokazuje, že český jazyk může být rytmickou hrou. V její nové básnické sbírce Jé!, kterou ilustrovala talentovaná Marita Kelbl, najdete padesát rytmických, hravých a do poslední slabiky promyšlených básní. Verše o věcech všedních i nevšedních, o zvířatech, počasí, technologiích, citoslovcích i večerním uspávání, to vše s typickým humorem, melodií a jazykovou fantazií, jakou mají děti (i rodiče) na její tvorbě nejraději. V rozhovoru Daniela prozrazuje, která báseň z Jé! je její nejoblíbenější, a vypráví o tom, jak pracuje s jazykem, inspirací a verši, které dokáží rozesmát, rozvířit představivost i rozhýbat kdejaký jazýček. Přečtěte si o světě slov, který tančí.

Vaše nová kniha Jé! je plná nejrůznějších bytostí, zvířat, věcí, ale narážíte i na různé technologie jako je třeba AI. Kde se ve vás bere ten nekonečný zdroj fantazie a hravosti, který už tolik let baví děti?

Jo jo, milí čtenáři, to kdybych věděla! Nikdo nemá ani zdání, odkud se berou nápady. Nápad je záhada všech záhad. A kdybych zjistila, kde jsou ty tajné zdroje inspirace a brala si z nich, kolik bych jen chtěla, byla bych rázem nejslavnější autorka světa… ale je tady riziko, že by mě přestalo bavit psát. 

V knize Jé! najdeme i krásné jazykové hříčky, které dají zabrat nejen dětem, ale i dospělým. Jak s jazykem pracujete? Přichází k vám jednotlivé rýmy přirozeně, nebo vás někdy napadne, o čem byste chtěla psát a následně vymýšlíte celou báseň?

Většinou – ne vždycky – to začne od zvuku. Čeština je skvělý tvárný jazyk, jako stvořený pro hru. Třeba mě kdovíproč napadne, že „pejskové pijí psí víno“ a pobaví mě ten nesmysl, protože psí víno je rostlina a nikdo ji nemůže pít – ani pes. A pak se sám od sebe udělá další rým „je temná noc jak černé pianino“… a dál už mě vede bludiště představ tak dlouho, dokud nevznikne básnička. 

Jaké výzvy či potěšení nacházíte v tvorbě poezie pro děti? Máte v knize nějakou oblíbenou báseň nebo rým?

Přiznávám, že moc nerozumím poezii pro dospělé. Něco se mi líbí, něco mě nadchne, ale u spousty textů netuším, jsou-li opravdu hluboké, nebo jde o nafoukaný švindl. V poezii pro děti se člověk nesplete. To je malé přehledné políčko a i dítěti je jasné, jestli má básnička dobrý rytmus, jestli pěkně zní, jestli má nějaký nový nápad či vykrádá jiné autory. Je to tvůrčí pole, kde se nedá podvádět.

A oblíbená báseň nebo rým?

Podivní tvorové 

Ilustrace tentokrát vytvořila Marto Kelbl. Jak se vám líbí její výtvarná interpretace vašich básní a jak probíhala vzájemná spolupráce?

Marto si zvolila krásnou znělou formu svého jména: Marita. Nakladatelství mi kdysi dalo na vybranou mezi několika ilustrátory a já si vybrala ji. Dvakrát jsme se sešly u kafe a povídaly jsme si o všem možném, a i když by mohla být moje vnučka, tak jsme si porozuměly. Díky, Marito!

Vaše poezie roste s dětmi, od říkanek v leporelech jako je Plác! Tác! Bác! (tam jste i uvedla drobné tipy na hry s miminkem u čtení), Devět tet jde na výlet, až k delším básním jak jsou ve sbírkách Tetovaná teta, Milion melounů nebo právě Jé!. Měla byste nějaký tip pro rodiče, jak s dětmi básně číst? Případně podobný “návod” jako u leporela Plác! Tác! Bác!?

Kdekoli je to jen trochu možné, nenechat ty básničky jen ležet v písmenkách, ale říkat si je nahlas. Rytmizovat je, pozpěvovat je. Poskakovat při nich, bouchat do stolu polévkovou lžicí, měnit hlasy, mluvit nosem, kokrhat a kdákat. Moje básničky jsou prostě „pro uši“.