Uááá

Mezi večeří a uspáváním se toho vždycky stane víc, než je v plánu. Propukají závěrečná dobrodružství dne, hraje se na všechno možné (i na nervy) a přitom se děti mění v nepoznané bytosti. Některé zmizí, jakmile je rodič zahlédne, jiné se zrodí proto, aby se rodič díval. Knížka o kouzlech nestřežené chvíle, kdy se domov stává hřištěm chaosu a řádu všedního dne.

Milí mámové a táty, znáte to, samo se to neuloží. Tahle knížka vznikla z údivu: jak to, že mezi večeří, koupelí a spaním mají děti ještě tolik nápadů a energie? Jak to, že nás uvrhají do nepředvídatelného světa kreativních odboček od cíle se stejnou vehemencí, jako se my snažíme přimět je, aby šly spát? Jako by se děti měnily v nadpřirozené bytosti… Co se stane, když člověk zkusí tuhle chvíli mít rád a chápat ji ne jako překážku, ale jako inspiraci? Realita dětí je do poslední chvíle plná možností, které my už nevidíme, a uvolněné rozevlátosti, která občas dělá tak dobře i nám. Hra a představivost jsou jejich základní živel, někdy živelná pohroma. Chápete, jakou trpělivost musejí vynaložit, aby nás nechali svého svobodného, vlajícího ducha navléknout do pyžama? Proč tedy nejsou jako my a nechtějí se oddat důstojné, zralé únavě? Právě proto: nejsou my, i když se nám tak podobají. Nikdo se nenarodil jako perfektní rodič, všichni se to učíme. Při ukládání možná nejvíc: můžeme se naučit přijímat nepředvídatelnosti, objevovat v sobě další a další zdroje pro trpělivou laskavost a laskavou důslednost, učit se respektovat jinakost toho malého druhého a opatrně ji ukládat k spánku. Někdy se to podaří skvěle, někdy to skřípe, no... Ale to nevadí, protože další pokus bude už zítra! Tak se držte, ahoj!