Jamka a Krmka jsou kamarádky. Krmka vypadá trochu jako kočka, ale není to úplně kočka. A jednou si spolu hrály a začal foukat velký vítr. Knížku napsala autorka původně pro svou dceru Ester, aby jí nebylo smutno, když máma musela jet do porodnice s bráškou Martínkem. Spoluautor knížky – tehdy v břiše – mezitím vyrostl a vyprávění namaloval pro všechny děti, kterým je někdy smutno nebo které zrovna přiběhly domů, protože venku začalo foukat.

Když příběh spojuje generace

Některé příběhy mají zvláštní osud – vzniknou dávno předtím, než najdou svou konečnou podobu. Kniha O Jamce a Krmce je přesně takovým příběhem. Básnířka a spisovatelka Sylva Fischerová ji původně napsala pro svou dceru Ester, když čekala syna Martina. O mnoho let později se k ní vrátila – tentokrát společně právě se synem Martinem, dnes již umělcem, který knihu ilustroval.

Váš syn Martin je dnes umělcem. Jaké bylo sledovat, jak jeho umělecká vize oživuje příběh, který původně vznikl ještě před jeho narozením? Překvapil Vás něčím v pojetí ilustrací nebo během spolupráce?

Martin mě popravdě něčím překvapuje pořád, což věštila už jeho učitelka v mateřské školce: „Budete překvapená,“ říkala mi, a já se ušklíbala, jako čím asi – ale měla pravdu. Pochopitelně se hledalo, jak budou ty dvě zvláštní kamarádky, Jamka s Krmkou, vypadat – jelikož to nejsou úplně obyčejné bytosti – a nad tím jsme strávili hodně času. Myslím, že to trefil, že je to výborné.

Překvapil mě třeba obálkou: nejdřív uvažoval nad jednou složitější scénou, já mu říkala: „To je moc složitý, dej tam jenom Jamku s Krmkou“, a on to vyrobil skvěle, říkal: „Vidíš, to u nich právě přistálo to kotě a ony se na něho dívají seshora.“ – Tak to by mě nenapadlo takhle situačně to pojmout, i z hlediska perspektivy.

Celý rozhovor se Sylvou Fischerovou čtěte zde.

Jaké to je ilustrovat mámin příběh?

Když byla Sylva Fischerová těsně před porodem svého syna Martina, napsala pro jeho starší sestru příběh O Jamce a Krmce. Dnes, o více než dvacet let později, právě Martin tento příběh ilustroval a společně ho vydali jako knihu. O rodinné spolupráci, o hledání výtvarného klíče i o tom, jaké bylo vracet se k atmosféře bláznivých pohádek z dětství, mluví v našem rozhovoru výtvarník Martin Fischer.

Příběh vznikl těsně před vaším narozením pro vaši sestru – slyšel jste ho už dříve v rodině? Pokud ano, jak jste ho jako dítě vnímal a změnilo se toto vnímání při práci na knize?

Takových malých knížeček a příběhů máma udělala víc. Pamatuji si víc knížečky O Kouskovi a Brambůrkovi, nebo Jak potkaly tvary tu druhou – pak Sylva použila jako část svojí již dříve vydané dětské knihy O Júle a Hmýze (pokud se nepletu, trochu mi to všechno splývá). Pamatuji si nějak celou tu atmosféru těchhle lehce uhozených knížeček, kde zvláštní, ale sympatické charaktery podnikají nějakou svou pouť. Moje vnímání těchto dílek se ani moc nezměnilo, spíš mě udivuje, že se z jedné takové knížečky teď opravdu stala fyzická kniha s nákladem stovek kusů. 

Celý rozhovor s Marinem Fischerem čtěte zde.