Iva Pecháčková: "Vydávání nejlepších českých autorů není byznys, je to spíš droga, proti níž není účinná terapie."

Prestižní nakladatelství Meander už skoro osmnáct let vydává nádherné umělecké knížky pro děti. Dostalo za ně spoustu cen, a některé z těch „nekomerčních“ titulů se i skvěle prodávají. Takže když jsem vstoupila do útulného leč obyčejného (zaplátovaného leč čistého, řečeno s Cimrmanem) bytu v oprýskaném smíchovském činžáku, byla jsem docela překvapená...

“Já bych se nebránila secesní vile tady nad námi na kopci na Hřebenkách, kde by v nejvyšším patře kromě mé byla ještě kancelář finančního ředitele a šéfa výroby...” směje se Iva Pecháčková, zakladatelka a jediná dlouholetá zaměstnankyně Meandru. Ve skutečnosti se celý život nakladatelství odehrává v její pracovně, bývalé knihovně rozlehlého funkcionalistického bytu. Vážou se k tomu i kuriózní postřehy. “Před pár lety se jeden nejmenovaný vážený výtvarník, který tu byl předvádět svoje autorské knihy, ukliknul a omylem mi poslal mail, ve kterém se v mailu adresovaném kolegovi upřímně  podivil, že fakt nečekal že Meander je jen takové předsíňové nakladatelství”.

Iva Pecháčková je veskrze praktická ženská, původně byla inženýrkou v oboru čerpadel. První knížku vydala jen pro radost v roce 1996, ale brzy se jí začali ozývat kamarádi z uměleckých kruhů, jestli by je také nevydala. Dnes jí chodí přibližně sedmdesát až sto rukopisů ročně, a mezi vydanými tituly najdete perly od Petra Nikla, Violy Fischerové, Ivana Wernische, Ludvíka Vaculíka, Magora či Václava Havla. Přesto vydávání nejlepších českých autorů nikdy nebyl kdovíjak byznys. “Když se první náklad knížky prodává třeba pět let, vaše peníze leží na knižních regálech a vracejí se hodně pomalu. Když prodám první náklad, což bývá obvykle kolem 1500 kusů, jsem většinou v mírném plusu - ale to není výdělek, spíš šance jak obratem zadotovat jiné krásné, ale míň finančně úspěšné tituly. Není to byznys, spíš droga, proti níž není účinná terapie.”

A tak Iva se snaží vydělávat i bokem - překládá, a to klidně třeba i červenou knihovnu. “Mě to náhodou baví, já si vždycky i na konci pláknu,” přiznává se smíchem...  

Vydávání uměleckých knížek dřív často i padesáti procenty podpořil stát. Jenže v posledních letech přituhlo. “Nezlobím se kvůli tomu, je to teď prostě realita všude na světě. Mám známé třeba mezi francouzskými a italskými nakladateli, a oni už často ani nepíšou žádosti o granty, rezignovali, a snaží se v uměnínemilovném světě přežít, jak se dá.”

Ivana Pecháčková svou práci miluje, ale nijak se na ni neupíná. “Někdy mám chvíle, kdy už bych se na to klidně vykašlala, ale vždycky se na mě autoři a výtvarníci sesypou a ukecají mě.” Možná do budoucna vydávání omezí jen na dvě tři knížky ročně, jako v počátcích slavné éry Meandru. Ale ty budou opravdu vymazlené. Srdeční záležitost.

Sdílet