Iva Pecháčková: "Dětem se nesmí podlézat žádnou lehce stravitelnou četbou."

Nakladatelství Meander, zaměřené na uměleckou autorskou literaturu pro děti, si letos připomíná 20. výročí založení. Nabízí tvorbu renomovaných tvůrců z Česka i ze zahraničí. Jeho tituly se pravidelně umisťují mezi Nejkrásnějšími českými knihami roku, bodují ve výročních knižních cenách Magnesia Litera nebo si odnášejí Zlaté stuhy za dětskou literaturu. O rozhovor jsem požádal Ivu Pecháčkovou, zakladatelku, majitelku a po léta prakticky jedinou interní pracovnici nakladatelství.

Proč zrovna Meander?   

Meander je staré řecké slovo a je z umění – jde o druh ozdobného geometrického ornamentu skládajícího se z linek pravoúhle se lomících. Je buď malovaný, nebo plastický, tolik výkladový slovník. A jak mne napadlo dát nakladatelství uměleckých knížek zrovna tento název? Přiznám se, že mi to poradil můj muž po nějaké dovolené v Řecku. Mně se to jako obchodní jméno líbilo – jednak to má co dělat s uměním a jednak, jak už jsem někde říkala, když děti vyslovují Meander, mají toho slova vždycky plnou pusu a je to legrační.  

Vzhledem k oboru, který jste vystudovala, i svému prvnímu zaměstnání bych nečekal, že se pustíte zrovna do múzického podnikání a vlastní literární tvorby. Kdy došlo k tomu zlomu?

Já bych byla velice ráda studovala literaturu, jazyky nebo i novinařinu, ale měla bych potíže se na univerzitu z kádrových důvodů dostat, i na VŠE jsem se dostávala na nějaké x-té odvolání. Literatura je však vášeň, v mém případě asi úplná droga, takže si mne brzy našla, a když jsem v Intersigmě jako „čerpadlářka“ překládala slovník, brzy jsem se přes něj a další odborné překlady dostala i k překladům krásné literatury a odtud už byl jen krůček k uměleckému podnikání. Psala jsem odjakživa, už jako dítě ve 2. nebo 3. třídě jsem sepsala takové dobrodružné vyprávění, po vzoru Knížky Ferdy Mravence se to jmenovalo Péťova knížka, a kdo ví, kde je jí konec…

Představovala jste si, že vám to tak dlouho vydrží a že k vydávání knih přidáte i další aktivity?

Tak v tomto věku zcela jistě ne, byť moje plány byly vždy velkolepé. Myslím, že jsem doufala, že se jednou stanu slavnou spisovatelkou… Psaní poezie se mě drželo v pubertě a možná i na vysoké, ale velmi záhy jsem pochopila, že mnohem lepších autorů je po světě už dost, a když jsem vydala své první dvě knihy, rozhodla jsem se vydávat díla těch dobrých. I když, paradoxně, můj Adventní kalendář, jehož třetí vydání právě jde do tisku, byl mnohem úspěšnější, než řada jiných knih od skutečně vynikajících autorů. Když jednou začnete knížky vydávat, ediční plán připravujete s ročním i víceletým předstihem, musíte na ty umělecké knihy sehnat granty, kdy ve smlouvě máte, dokdy je nutné knihu vydat, už se jen tak skončit nedá. Takže dnes už vím, že během 2–3 let neskončím, protože plný edičák mi to nedovolí. K vydávání knih jsem před čtrnácti lety přidala pravidelné literární kavárny ve Švandově divadle a před 6 lety ještě literární festival Děti, čtěte? pořádaný vždy 1. června na Den dětí.    

Vydávání knížek pro děti a mládež má svá specifika. Kdybyste je měla stručně shrnout do několika bodů, co je pro tuto oblast nejvíce charakteristické? Předpokládám, že Česko není v tomto směru nějak specifické…

Tak tady nikdy nevím, jaká charakteristika se po mně chce, neboť naše knihy jsou většinou určeny pro rodinné čtení, čte je celá rodina. Je to tak od samého začátku, byť mnohdy se ozývaly hlasy, že takové knihy vlastně nejsou pro děti, že umělecké objekty vázané v plátně vytištěné na drahém grafickém papíře malí čtenáři jen upatlají, poničí, a hlavně ani nepochopí, a že takové dětem vlastně ani do ruky nepatří… Inu, naopak, patří! patří jim to nejlepší a nesmí se dětem nijak podlézat žádnou lehce stravitelnou četbou. Tento trend kultivovaných knih rodinného čtení pro děti, kde si přijdou na své i dospělí, ostatně teď letí světem, tak jsem ráda, že takto jsem to cítila už před lety, coby máma s dětmi čtoucí.

V jednom svém starším rozhovoru jste uvedla, že kluci přestali číst úplně. Platí to stále, nebo je to s námi už o něco lepší či dokonce ještě horší?

To bych se měla zeptat já vás, ne? Vy máte po ruce výsledky různých čtenářských průzkumů. Já mluvím jen ze svých letitých zkušeností z různých čtení ve školách, knihovnách a z našeho festivalu.  Kluci, pokud tedy ve svých 14–15 letech ještě něco čtou, tak se za to stydí… Je to dost tragické, úplně se jim mění vnímání světa, který pak nedovedou ani popsat, nemají na to dostatečnou slovní zásobu. Domnívám se, že pak musejí mít potíže i při dalším studiu. Zrovna nedávno jsem si to uvědomila nad rukopisem zaslaném jedním mladým autorem, který studuje na prestižní škole v cizině. Líbilo se mi téma z dob křižáckých válek, jaké v knize zpracovává, v podstatě i to, jak vypráví a rozvíjí příběh, ale jeho jazyk zůstává spíše chudší, takový jaksi internetový, takže i když se autorovi a jeho rukopisu věnoval vynikající redaktor, nedokázal z něj vykřesat náležitý výsledek. Autor tráví prostě delší čas na internetu než čtením starých dobrých knih. Podobných případů je samozřejmě víc, jde již i o poměrně známá jména.

Ověřovala jste si na své dceři Emmě účinek svých vydavatelských projektů a vůbec vliv knihy na zájmy a formování dítěte? Předpokládám, že vydávání českého a světového komiksu v edici Pro Emu je inspirován právě jí

Tak to jste odhadl správně, komiksová edice PRO EMU vznikla před 10 lety právě pro 14 letou dceru Emmu (i když, jak patrno z loga pštrosa emu od Lucie Lomové, jde o hříčku), která stejně jako její sourozenci zbožňovala Čtyřlístek a nejvíc myšky Anču a Pepíka Lucie Lomové. Jak děti dorůstaly, přibývaly dospělé komiksy, a i když se jim věnujeme jen okrajově, snažíme se vydávat to nejlepší ze světového komiksu jak po literární, tak i výtvarné stránce. Ostatně to, že grafický román má velmi blízko k výtvarně zajímavým knihám, jaké vydáváme, potvrdilo i pozvání na zářijový Festival komiksu do Bruselu, kde nás chtěli mít, i když věděli, že Meander se komiksu věnuje jen okrajově. Na Emmě a Jeníkovi i dalších dětech jsem samozřejmě zkoumala, co a jak by mohlo fungovat – Adventní kalendář jsem v době jeho tvorby vzala už do jeslí a školky, kam naše děti chodily –, a na Emmě to očividně zanechalo osudové následky. Po Holubovi Kolumbovi, knížce, již si napsala i sama připravila k vydání se svými spolužačkami z VŠUP, jí letos v Pasece vyšla další úspěšná knížka – Hvězdy pražské ZOO.

Jaké poznatky jste si přivezla z Bruselu?

Zážitků jsem ještě plná, vrátila jsem se včera v noci. Festival byl skutečně dokonale a velkoryse zorganizovaný přímo v centru naproti Královskému paláci – v Parc du Bruxelles, s velkou parádou – například průvodem obřích nafukovacích komiksových hrdinů v čele s jejich národním Tin Tinem, jehož se zúčastnilo neuvěřitelné množství lidí. Belgie je prostě země komikových fandů. Státní podpora se mi tu zdála až rozhazovačná a to i v zahraničním pavilonu, kde jsme (díky velmi schopnému Českému centru v Bruselu) dostali  na nejlepším místě gratis tak velký stánek, že takový jsme ještě nikde jinde neměli a děti k nám mohly volně chodit na dílny pracovat ke dvěma velkým stolům s výtvarnicí a komiksářkou Lelou Geislerovou. Dvakrát jsme měli pořad na hlavním pódiu a také média se o nás zajímala, Lela dala dva rozhovory a já jeden do rádia. V tamních komiksových časopisech o Meandru napsali články již předem, že dělá nejen komiksy, ale zejména zajímavé artové knihy, takže Belgičanu, ale i lidé z jiných koutů světa (např. z Bangladéše, Berlína nebo Marylandu) si u nás volně kupovali knihy v češtině s tím, že si je přeloží za pomoci Google Translatoru. Prodali jsme vše, co jsme přivezli, a další knihy si na ambasádě objednali.  

Když jsem s vámi mluvil před lety poprvé, tak jste dost kritizovala, že náš stát ve srovnání s podobnými zeměmi – velikostí, počtem obyvatel, užíváním nesvětového jazyka, kulturní vyspělostí apod. – knižní kulturu a dětskou literaturu moc nepodporuje. Změnilo se v tomto směru něco?

Bohužel, nezměnilo, státní podpora je stále mizivá. Ministerstvu školství, které by zcela samozřejmě mělo podporovat novou tvorbu pro děti a snažit se ji dostat do škol, nevadí, že třeba ve školních knihovnách mají mnohdy ještě Marii Majerovou nebo Bohumila Říhu. Dnešní odbor umění ministerstva kultury již po léta stále rozděluje v kapitole č. 5 – původní ilustrovaná tvorba pro děti a mládež – nějakých 600 000 korun ročně mezi zhruba dvě desítky vybraných projektů více nakladatelů, takže na každého připadne průměrně tak 30 000 Kč. Jak bohatě, nebo chudě vypravená knížka se za takové peníze dá pořídit, si asi dokážete představit. Jen pro srovnání: náš poslední titul Galerie aneb Arturovo dobrodružství připravený v koedici s Národní galerií stál více než oněch 600 000. Peníze jsme si museli opatřit jinde – na hitihitu, ve Fondu kultury, ve Čtení pomáhá, u rodinných příslušníků, prostě kde se dalo. Připadá mi, že víc než vydávání knížek se všichni v redakcích malých nakladatelství věnují jen prostému shánění peněz na vydání. Neumím si představit, co bych si počala bez své kolegyně Lucie Michlové, která je nejen skvělá redaktorka, ale také velmi schopná grantová spisovatelka.

Asi největším autorským objevem vašeho nakladatelství je Petr Nikl, který si už ve výtvarné branži „udělal jméno“. Jak došlo k navázání téhle spolupráce?

No ano, Petr Nikl je autor, jehož Meander jako literáta a ilustrátora „udělal“, jak se říká v naší branži. Dnes je naší vlajkovou lodí. Dosud jsme mu vydali kolem 15 originálních titulů, buď přímo jeho autorských, jež sám napsal, omaloval nebo i graficky upravil, nebo knih jiných autorů, které ilustroval. Několik jich vyhrálo Nejkrásnější knihu roku; půvabné ZáHádky v Magnesii Liteře dokonce Knihu roku – jako zatím jediná dětská kniha v celé historii Litery. Seznámil nás můj kamarád z dětství sochař Marius Kotrba, který s Petrem bydlel na pokoji na koleji AVU pod Karlovým mostem U lužického semináře, takže ho znám od prváku na AMU a záhy jsem si všimla krásných knížek, které si psal a sám knihařil už ve škole…

V pěti cizojazyčných mutacích – v angličtině, němčině, španělštině, francouzštině a italštině – také mj. jako autorka propagujete i legendy z naší historie. Jak na to dětští čtenáři a zvláště obchodníci ze zahraničí reagují? 

Edice Pražské legendy je moje slabá stránka. Prahu a její historii miluju a taky ji hrozně ráda sepisuju. K pramenům se dostávám lehce, manžel je historik a bývalý šéf Národního archivu. Tato edice vznikla v roce 1997, v době, kdy k nám jezdili uměnímilovní návštěvníci, kteří ve velkém kupovali knihy o Praze a zejména pověsti o ní. Dnes už se struktura návštěvníků Prahy změnila natolik, že se nestane, že knihy stále musíme dotiskovat, nicméně ve vydávání nových titulů stále pokračujeme. Jako poslední chystáme v říjnu vydat komiksově pojatou Legendu o staroměstském orloji, kterou velice nápaditě a navíc vtipně (u tak krvavého příběhu!) ilustruje mladá Mariana Dvořáková, dcera naší oblíbené ilustrátorky Lucie Dvořákové.  

Jak je na tom Meander se zapojením do vydávání literárních textů rovněž ve formě e-knih a audioknih?

Tak to vás, bohužel, musím zklamat. E-knihy jsme předloni zkusili, ale naši čtenáři na ně neslyší, a tak jsme zase skončili. Ani se jim nedivím! Naše knihy jsou založeny na výjimečné výtvarné stránce s dokonalým formálním zpracováním a ušlechtilým papírem. V plátěné vazbě si na obrazovce čtečky prostě nezalistujete. Audioknihy jsem nezkoušela nikdy, byť občas do knihy přidám CD, např. s písněmi Petra Nikla. Úspěch měl také jediný dětský titul Ludvíka Vaculíka Petr má medvěda. Třiaosmdesátiletý autor ho neuvěřitelně vtipně a svižně načetl.

Pustila jste se do propagace své produkce také netradičním a moderním způsobem: animovanými booktrailery na sociálních sítích. Jak se vám to osvědčuje i vzhledem k vynaloženým nákladům?

Ohlasy máme dobré, což o to, ale ty náklady na výrobu takového filmíčku… Já těch 10 trailerů dělala předloni se studenty z FAMU, z VŠUP nebo Ondříčkovy akademie spíše jako pokus, co to udělá, pak jsem spolupráci s filmaři-animátory nabízela všem nakladatelům v rámci Komise pro dětskou knihu Svazu českých knihkupců a nakladatelů (SČKN), jenže náklady na výrobu všechny odrazují…Teď dokonce vznikla nová produkční společnost, která animované trailery bude nakladatelům na objednávku vyrábět a v ČT je mají pouštět. Reklama je to bezesporu účinná.

Umíte si představit, že se budete věnovat nakladatelské práci ještě dalších dvacet let? Co byste na své práci chtěla změnit nebo vylepšit?

Představit si to kupodivu umím. Ohromně mne to baví. Zatímco jiná nakladatelství svou produkci omezují a nedávno se v naší branži i hodně propouštělo, v Meandru počet titulů ročně stále narůstá – loni to bylo 23 knih – a tím také obrat, který se nám za poslední léta zhruba ztrojnásobil. Zdá se, že zatímco spotřebního čtiva ubývá, kvalita zůstane. Potřebovali bychom silnější a stabilnější podporu ze strany státu, to je základ dalšího úspěšného pokračování ve vydávání náročných knih.  Vyplácí se, bohužel, spíše vydat překladový titul podpořený grantem z ciziny, než pracovat s našimi umělci, kteří to musejí dělat jen za takové honoráře, jaké si nakladatel může dovolit. To, že české dítě dostane v hezké, poctivě udělané knize reálie z Argentiny nebo Skandinávie, které jsou prostě odlišné – stejně jako tamní mentalita, není úplně ideální. Chtěla bych víc vymýšlet a vydávat knihy našich autorů a výtvarníků, možná i pro dospělé čtenáře, a zároveň se pak na stará kolena víc věnovat překládání, to mne baví ze všeho nejvíc. 

JAROSLAV CÍSAŘ

Sdílet