Strašidla Malé Strany a Hradčan rukou Petra Nikla

Umělec Petr Nikl bydlí v Nerudově ulici. V té samé, kterou má v nové knize Tutáči a Dušičky rarach Neruda nejraději. Není to náhoda? Tento nový průvodce zákoutími Malé Strany a Hradčanami vás zavede s partou dětí z divadelního souboru TUTY i mezi historické legendy a pražská strašidla, kterým dal podobu právě Petr Nikl. Autor, který v Meandru vydal již několik originálních knih: od jazykových experimentů jako Slovohledě po výtvarné skvosty jako Jiné taje opic. Jeho autorská kniha Záhádky v roce 2008 mimo jiné vyhrála Knihu roku Magnesie Litery. V tomto rozhovoru nám přiblížil, jak taková strašidla vlastně vznikají.

Text k novince Tutáči a Dušičky napsal Petr Váša. Jak vypadal první moment, když jste si přečetl Vášův rukopis? Bylo vám jasné, jak ke knize přistoupíte, nebo jste chvíli hledal, jak ilustrace uchopit?

Hned mě zaujalo téma malostranských strašidel. Petr mě oslovil, neboť věděl, že už 12 let bydlím v Nerudově ulici. Není ovšem snadné strašidla vyjádřit. V první fázi jsem vytvořil hrůzostrašné tváře pomocí xeroxového prášku a lihu. Pak jsem ale formu změnil na klasické kresby tužkou.

Jaký máte vztah k Malé Straně a Hradčanům? Seznámil jste se v knize s místem nebo strašidlem, které jste do té doby neznal?

Na Malé Straně jsem bydlel začátkem osmdesátých let na koleji AVU. Po třiceti letech jsem se sem vrátil a jsem zde šťastný. Chodím po místech, sálajících pamětí, ale strašidla jsem všechna neznal.

Kniha Tutáči a Dušičky je plná strašidel, duchů, historie, ale i umění. Jak se pracuje s příběhem, který je sám o sobě výtvarně a obsahově nabitý?

Soustřeil jsem se na ilustrace legendárních postav a strašidel. Další obsahové vrstvy zpracoval kontrastním způsobem knižní grafik Marek Pistora.

Vaše autorské knihy, jako jsou Lingvistické pohádky, Hudebníček nebo Záhádky, si často hrají se slovy, ale i obrazem zároveň a vaše vlastní živá performance jsou neuvěřitelnými zážitky pro všechny vjemy. Musíte svému okolí, nebo i sobě, někdy připomínat radost z hravosti? A nebýt tak vážný v dospělém světě?

Je to můj způsob poznávání světa a princip dialogu s ostatními. V situacích, kdy se beru smrtelně vážně, jsem ve skutečnosti směšný, ale v okamžicích groteskně otevřené hry, kterou ovšem prožívám se vší zodpovědností, zažívám existencionálně vážné i radostné chvíle.

Jak vnímáte roky, které věnujete tvorbě dětské literatury? Změnil se za ta léta váš pohled na to, co kniha pro děti může být?

Dětské literatuře se cíleně nevěnuji. Iva Pecháčková vydala mé autorské knihy pod hlavičkou dětské edice Meanderu, takže jsou takto vnímány a mně to vůbec nevadí. Nikdy jsem nepřemýšlel o cílové skupině čtenářů. Zkrátka jsem si srovnával do sbírek své absurdně hravé texty a kresby tak, jak se to líbilo mně. Tím pádem jsou mé autorské knihy určeny všem bez ohledu na věk. Dětem jsou asi blízké svou spontánností.

Pro mě vždy byly tyto knihy materiálem pro další zpracování, bacilem otevřené hravosti. Pocity dětí neznám, neumím se do nich trefovat. Pouze vzpomínky na svůj stav v dětském věku mě může inspirovat.