Kdo se bojí, nesmí....?

Říká se: “Kdo se bojí nesmí do lesa”, ale nikdy: “kdo se bojí nesmí na louku”. Může být louka nebezpečná? Co za tajemství ukrývá cirkusový stan a co se v něm může stát za nečekaná spojenectví a přátelství? V chystané novince autorky Báry Bažantové Jinotaj s ilustracemi Anny Kulíčkové a v grafické úpravě Anny Polákové zažijete skutečné i neskutečné události jednoho dobrodružného cirkusového léta odvážných dětí ze sídliště Janov. Inspirací příběhu byl tábor pořádaný dobrovolnickou asociací Pojď ven! / Ad avri!, která organizuje různé aktivity pro romské děti z vyloučených lokalit. Bára Bažantová se často ve svých textech věnuje životu na periferii a tentokrát přináší příběh dětským čtenářům, ve kterém nikomu nechybí odvaha a kde se vytvoří nečekaná ale skutečná přátelství.

Vaše kniha Jinotaj vychází z tábora, který se uskutečnil díky dobrovolnické asociaci Pojď ven! / Av avri!.  Co vás přimělo proměnit tuto událost v literární příběh pro děti?

Mám to štěstí, že si můžu dovolit procházet mnoha různými prostředími, různorodou krajinou – žít skutečně pestrý život. A takový způsob bytí mě podněcuje k tomu, že ho stejně tak barvitě zaznamenávat. V případě tábora/Jinotaje byl ten prožitek navíc radostný, snad proto z něj vznikla právě kniha pro děti. Mimo to je podle mě podstatné vysílat do světa zprávu o tom, že vytvářet vřelé a osobní průsečíky mezi lidmi pocházejícími z odlišných socioekonomických podmínek, kultur nebo etnik není nemožné a že taková výměna je vzájemně obohacující.

Cirkus ve vaší knize není jen kulisou, ale místem přátelství. Proč právě cirkus?

Myslím, že prostředí cirkusu je speciální tím, že dává každému prostor projevit se tak, jak je mu vlastní. Není tu snaha utvářet nové normy, ale naopak představu norem spíš nabourávat. V cirkusu může každý být sám sebou, se všemi svými podivnostmi, krásami i ošklivostmi, se svými talenty i defekty a jeho jednotliví aktéři zároveň utváří jeden koherentní celek. 

Spolek Pojď ven! / Av avri! jste založila už před lety. Co vás k tomu vedlo a jak ho vnímají děti, se kterými pracujete?

Někdy když člověk povolí kontrolu nad svými kroky, začne pozorněji vnímat, co se děje v jeho blízkosti, uklidní své emoce a zároveň se přestane orientovat čistě skrze racio, vstupuje do jeho rozhodovacího procesu jakási třetí, těžko pojmenovatelná složka. V tu chvíli se začínají dít zajímavé věci a takovým způsobem vznikla i tato má aktivita. 

Děti nevnímají spolek jako nějaký útvar, vnímají jednotlivé lidi, prostředí a situace s nimiž se skrze něj setkávají. Při vymýšlení jednotlivých aktivit se přitom snažím vycházet z toho, co si děti sami řeknou, že by někdy rády zažily, z toho, co odpozoruju, že je naplňuje, co by je mohlo bavit, rozvíjet a co je zároveň v souladu s mými vlastními hodnotami. Myslím, že jsem v tomhle ohledu poměrně transparentní a že naše děti už chápou, že je nebudu brát na místa, kde je nutné utratit za zábavu spoustu peněz. Místo toho se snažím utvářet prostor, ve kterém všichni (i my dospělí) můžeme skrze konfrontaci s diverzitou poznávat sebe sama. Na to, jak to všechno vnímají, mi nepřísluší odpovídat. Na to by musel odpovědět každý z nich sám za sebe.

Ve svých textech často zpracováváte témata života na periferii a sociálního vyloučení. Co vás k nim přitahuje a jak se lišil váš přístup ke psaní Jinotaje oproti ostatním knihám?

Jak už jsem zmínila, myslím, že můj přístup ke psaní je pokaždé stejný nebo přinejmenším podobný. Možná, že některé texty odlišně vyznívají, motivace k jejich vzniku je ale vždycky stejná. Někam na hranu, a často tím pádem i za ní, mě to táhne určitě z více důvodů. Může v tom být nějaká vlastní patologie, může v tom být touha po poznání. Řekla bych, že stejně jako jsou věci, co je nutné vyčíst z knih, jsou i takové, které se musí prožít, místa, do nichž je potřeba nahlédnout a chvíli setrvat, aby si člověk mohl utvořit komplexnější obraz o podobě společnosti nebo světa vůbec.

Co byste si přála, aby si děti (a třeba i rodiče) z knihy Jinotaj odnesly?

Doufám, že se mi podařilo na tuhle otázku odpovědět i skrze předcházející odpovědi, kdybych ale měla něco dodat, tak snad to, že je důležité se nebát. Nebát se, být zvídavý i za cenu toho, že zjistíme něco, co se nám nelíbí, nebo se na základě této zvídavosti budeme muset potýkat s nějakým konfliktem nebo nebezpečím. Když se nám podaří překonat vlastní pohodlí nebo strach z neznámého, projít něčím komplikovaným a nelehkým, můžeme najít nejenom sebe samotné, ale taky porozumění. A na základě toho pocítit sounáležitost.

Portrét Báry Bažantové od malíře Šimona Sýkory