Tištěná kniha tady bude navěky, říká nakladatelka Ivana Pecháčková

Měla jste nějaké zkušenosti z knižní branže, když jste nakladatelství Meander v roce 1995 zakládala?

Vlastně žádné. Má jediná kvalifikace byla, že jsem hodně četla a překládala jsem knihy pro nakladatelství Maťa.

Jak vás to napadlo založit si právě nakladatelství?

Před pětadvaceti lety jsem napsala pro děti Adventní kalendář, ale nikdo nechtěl tak složitou knížku vydat. Obcházela jsem s ní nakladatelství a všude mi říkali, že knížka je pěkná a svým konceptem mimořádná, pak ale vzali do ruky kalkulačku a prohlásili, že její výroba by byla hodně drahá. Byla to velká kniha, která se skládala z 25 malých leporel různých velikostí, každé bylo pro jeden den adventu a byly uloženy složitě vyskládané v plátěné kazetě. Vyprávěla o rodině, která byla podobná naší, tehdy jsem měla malé děti a společně jsme to s nimi a s jejich malými kamarády dávali dohromady. Knížka nakonec byla velmi úspěšná a pořád ji dotiskuju. První náklad stál přes šest set tisíc korun, přesto jsem se rozhodla, že knížku vydám sama a hned v několika jazykových mutacích.

Kde jste ty peníze sehnala?

Bylo těžké je sehnat, ale nakonec to dopadlo tak, že jsem pro tu myšlenku získala svého souseda doktora Černého, který byl nakladatel. Měl nakladatelství učebnic Sobotáles a odhadl, že pro děti bude kalendář inspirativní, že se na tom naučí třeba koledy a spoustu jiných věcí. Dr. Černý mi půjčil sto tisíc, ale hlavně mi pomohl Michael Herman, který se po revoluci vrátil z emigrace z Londýna a založil zde nakladatelství Bohemian Ventures. Ten to vlastně skoro celé zaplatil s tím, že se mu to hrozně líbí a že bude umět prodat i ty jazykové mutace a odebere celý náklad do distribuce. Během dvou let se čtyřtisícový náklad vyprodal. To jsem si hodně věřila, dneska běžně vydávám i jen pětisetkusový náklad.

Když jste vydávala první knihu, asi jste i přemýšlela, co bude dál…

Ono to nějak vyplynulo samo. Mě k tomu vlastně donutil osud. Knížku S Ferlinghettim v Praze jsem vydala proto, že jsem překládala tři jeho knížky a chtěla jsem udělat výtvarně zajímavou knížku, což jeho nakladatel Maťa nechtěl. A tak jsem ji, vlastně to byl rozhovor nás dvou překladatelů se slavným beatnickým básníkem, vydala já. A pak to prostě pokračovalo. Nebylo to tak, že bych chtěla od začátku být nakladatelkou, šlo mi o to vydat něco, na čem už jsem pracovala.

Když už jste vydala několik knížek, měla jste nějakou ideu, kudy by se nakladatelství mělo ubírat?

Zpočátku jsem právě ideu moc neměla. Vydávala jsem své knížky. A protože Adventní kalendář se hodně dobře prodával v jazykových mutacích, kupovali ho cizinci, tak jsem začala s vícejazyčnou edicí Pražské legendy a ty se také dobře prodávaly. Třeba Legendy o Golemovi vyšlo už přes padesát tisíc. A jak jsem se přátelila s různými výtvarníky – třeba s Petrem Niklem, tak když viděli, že ty mé knížky se dobře prodávají, začali mi nosit svoje, které měli doma v šuplíku, a já ty jejich autorské knížky začala vydávat. Založila jsem uměleckou edici Modrý slon, kde prvních sto knížek je vždycky signovaných výtvarníkem. A přicházeli i další výtvarníci, ilustrátoři a grafici, že by udělali to či ono. Nikdy to nebylo tak, že bych neměla co vydávat.

Jak dlouho vám trvalo, než jste dostala firmu do plusu?

Já jsem byla v plusu na začátku, protože Michael Herman zaplatil vydání toho Adventního kalendáře. Vydělal mi dost peněz a za ně jsem mohla začít vydávat knížky známým výtvarníkům a také známým autorům jako byli Jiří Stránský, Jiří Černický, Václav Havel, Viola Fischerová nebo Daniela Fischerová, Fr. Skála.

Čili se vám za ty roky nikdy nestalo, že byste skončila ve ztrátě?

Jasně že stalo. To se pak stávalo každý druhý rok. Výtvarná knížka je pětkrát dražší než obyčejná textovka. Má často velký formát, kvalitní papír, drahou a složitou předtiskovou přípravu jako jsou třeba skeny olejomaleb a tak dál. K dnešnímu dni jsem vydala okolo 280 titulů a kromě známých výtvarníků objevuju i mladé, neznámé, kteří dokážou udělat pěknou knížku, ale ztráta u ní hrozí v míře mnohem větší. To je případ i nově založené edice manamana, kde vycházejí netradičně ilustrované biblické příběhy pro nejmenší čtenáře.

Co je častější, že autoři přinesou rukopis anebo vy si přímo nějaký rukopis objednáte?

Teď už je asi častější, že rukopisy chodí samy. Každý rok mi přijde okolo stovky rukopisů.

A kolik knížek ročně vydáte?

Vloni jich bylo skoro čtyřicet. Meander vlastně pořád roste a v době, kdy se v nakladatelstvích v edičních plánech škrtá, protože se míň prodávají knížky řekněme spotřebního charakteru a lidi si je asi stahují do čteček, nám se právě čím dál tím víc daří s uměleckými knížkami, protože pořád zůstávají čtenáři, kteří přesně na tenhle typ kvalitních artových knížek slyší. Myslím, že o tyhle knihy bude vždycky zájem. Někteří čtenáři chtějí vzít do ruky takovou knížku, jíž se dá s rozkoší listovat, prohlížet si krásné ilustrace, obdivovat typografii, číst pěkné inspirativní texty, které člověkem pohnou někam dál…

Dokážete už po těch letech odhadnout náklad, aby knížek nevyšlo moc nebo naopak málo?

Nedokážu, to je opravdu velmi těžké… Titul, o němž si myslím, že fakt moc  nepůjde, je hned pryč, a něco, čemu strašně věřím, se nakonec vůbec neprodává… Na druhou stranu vím, že náš čtenář má úžasnou schopnost kultivace a na krásné knihy se dá naučit – jako názorný příklad mohu uvést Lingvistické pohádky Petra Nikla. První náklad 1000 kusů se prodával víc než sedm let, ale dočkal se pak sedmi dotisků! A když v každém roce nevydám jednu Niklovu knihu, čtenáři volají a píší, kdy už zas bude další „Niklovka“ - no, není to úžasné?

A co děláte s knížkami, které se neprodají?

Ty náklady nejsou tak vysoké, aby nám zůstalo větší množství od titulu, časem se většina prodá. A chystáme zvýhodněné balíčky pro školy a nějaké zbytkové náklady se vždycky prodají na knižních veletrzích, jako je ten v Havlíčkově Brodě, Knihexu, Tabooku. Čtenáře láká nižší cena starších titulů už jen proto, že vědí, že jejich cena v antikvariátech časem stoupá.

Dala jste někdy knížku řetězcům typu Levné knihy?

To jsem udělala jednou v životě.., a pak už nikdy. To je strašná deziluze. Udělala jsem to právě s Ferlinghettim. Byl to úlet, ale byla jsem v tak velkém minusu, že jsem potřebovala peníze. Dala jsem mu asi tři sta knížek, protože jsem potřebovala těch šedesát tisíc, které za ně Levné knihy nabídly. A pak jsem tam chodila a kupovala si ty knížky naházené na paletě za devatenáct korun zpátky, protože jsem už žádné pro naše čtenáře neměla. Než bych tuhle neblahou zkušenost zopakovala, raději hodně knížek darujeme – školám, dětem na táborech, nečtoucím dětem v komunitních centrech… Samozřejmě nemůžeme rozdat všechno, ale stanovili jsme si určité procento, které darujeme.

Z čeho jste žila ve ztrátovém roce?

Naštěstí manžel, který měl pro mou práci vždycky pochopení, vydělával dost. Několikrát mi pomohl, pomohla mi i máma, která mi párkrát půjčila, naposledy sto tisíc na Rusalku, ale dodnes jsem jí za tu knihu nevrátila. A půjčovali mně peníze i různí lidé, kteří mi chtěli pomoct, věřili, že tu knížku stojí za to vydat.

Asi jste byla šarmantní, že vám lidé pomáhali.

Asi ano (úsměv), ale to bylo před pětadvaceti lety.

Dneska zaměstnáváte v nakladatelství tři kolegy, ale dlouhé roky jste všechno dělala sama, jak jste to zvládala?

Musela jsem. Vlastně jsem se musela naučit spoustu různých profesí. Jednou jsem si dala tu práci a napočítala jich celkem třicet. Od závozníka, skladníka, redaktora a překladatele až po entertainera a hoteliéra. Občas mi v redakci pomohl někdo z rodiny, třeba můj muž někam odvezl knížky. Nebo dcera už jako dvanáctileté dítě prodávala knížky na Světě knihy. Když se ohlédnu zpátky, tak nechápu, jak jsem to všechno mohla zvládat, dneska už zaměstnávám v nakladatelství tři velmi kvalifikované lidi.

Co vás na vaší práci nejvíc baví?

Tak především práce s rukopisy - je velmi zábavné redigovat psaní jiných literátů, vžít se do jejich světa a stylu psaní. Baví mě odjakživa umění, artové knížky, což obnáší pracovat s výtvarníky, vést si je, kam myslím, že je třeba, ale uvést bych spíš měla nejprve autory textů. Nakladatelování je velmi tvůrčí práce, která mě uspokojuje. Na knížkách, než je vydám, pracuju fakt hodně, abych s nimi byla opravdu spokojená, aby čtenáři byli spokojení.

Jak reagují autoři na připomínky, na eventuální žádosti o změnu?

To je velice různé. Tak třeba Václav Havel nechtěl ve svém textu změnit ani slovo, i když jinak byl velmi příjemný a vstřícný autor. Pak jsem dělala knížku Jiřímu Stránskému. Byla už skoro hotová, když jsem od výtvarníka dostala další tři obrázky, které jsem chtěla v knížce mít. A Jiří Stránský řekl jen – tak text zkraťte, jak potřebujete, obrázky jsou přece důležitý. Je to hodně velkorysý člověk. A jeden dnes již velmi slavný básník překopal bez dlouhých debat konec své knížky tak, jak jsem mu navrhla.

V současné době velké nakladatelské domy, jako je například Albatros, Euromedia nebo Grada skupují menší nakladatelství, měla jste nějakou nabídku?

Dostala jsem jich už hodně. Poprvé před 10 lety, kdy koncentrace trhu ještě ani nezačala a ještě se malá nakladatelství neprodávala. Byla od jednoho z největších nakladatelství v zemi a tomu jejich řediteli jsem řekla, že ta doba ještě nenastala. Ani dnes prodej Meandru není na pořadu dne, i když nabídky pořád chodí. Možná jednou, až se budu chystat napořád někam na ostrov ve Středomoří, někam do penze, se to změní. Ale je docela dobře možné, že po mně převezme firmu syn nebo dcera, to nevím, ale k nakladatelství mají vztah už od doby, kdy na stánku prodávali knížky, pomáhali s inventurami, fotili křty, radili mi vybrat jinou obálku a všelijak jinak se zapojovali do jeho činnosti. Rodinní přátelé říkají, že jednou Emma nakladatelství převezme, protože k tomu má tak blízko. Vystudovala kunsthistorii na FFUK, VŠUP, v Londýně a také v Číně a teď pracuje jako šéfkurátorka v obdivované a respektované galerii, humpolecké Osmičce.

Máte nebo měla jste nějaký snový projekt, který se z finančních nebo i jiných důvodů nepodařilo zrealizovat?

Mně se asi Bohudíky podařilo úplně všechno. Roky jsem si přála mít vlastní knihkupectví a teď už ho v Praze, na nádherném místě kousek od Vltavy pod Vyšehradem  máme. Přála jsem si zorganizovat velký mezinárodní literární festival, kde dětem budeme představovat ty nejlepší tituly, které v daném roce vyšly, a letos chystám již 10. ročník největšího pražského literárního festivalu pro malé čtenáře, který je součástí projektu UNESCO Praha, město literatury, Děti, čtete?

Kolik ocenění jste za své knížky dostala?

To jsme spočítali, když Meander slavil dvacet let. Oceněných bylo z dvouset vydaných padesát knížek v literárních nebo výtvarných soutěžích doma i ve světě významnými cenami, jako je třeba Magnesia Litera nebo White Raven, ceny IBBY, Nejkrásnější kniha roku aj. Oceněná byla v podstatě čtvrtina knih, což mě samozřejmě těší. Člověka to utvrzuje v tom, že dělá práci, která má smysl.

Nemáte někdy pocit, že na našem malém trhu vychází knížek až moc?

Ano, samozřejmě. Vychází jich strašně moc. A jsou to bohužel takové ty standardní knihy, mainstream. Když přijdete do velkého knihkupectví, než se těmi kuchařkami a stovkami dalších víceméně zbytečných titulů prokoušete k něčemu kvalitnímu, tak to chvíli trvá.

Jaká je podle vás budoucnost tištěných knih? E-knihy je zatím neválcují.

Určitě ne, prodeje elektronických knih jsou v jednotkách procent. Ale já se obávám, že lidé, kteří přestanou číst tištěné knihy, se nepřelejí k e-knihám. A ze všeho nejvíc se obávám i zavírání knihkupectví – ročně jich zavře několik desítek ve velkých i menších městech! Stát by je měl urychleně začít podporovat, jinak mnohé zaniknou. Ale kniha ta nezanikne. Pěkná knížka vytištěná na kvalitním papíru, s krásnými ilustracemi a graficky působivě ztvárněná tady bude navěky.

Boris Dočekal

Sdílet