MEANDER I-SHOP
Bibiana píská na prstyIvan Binar |
| Ilustrace Veronika Podzimková Typo Adam Macháček |
| edice Modrý slon, formát 260x220 mm, počet stran 96, typ vazby V8, ISBN 978-80-86283-73-9, |
Cena |
| Ukázka z knihy |
|---|
| PRVNÍ KAPITOLA Babička dovedla znamenitě pískat na prsty. Pískala silněji než pištec na píšťalu a nepotřebovala k tomu nic než dva prsty a ty měla vždycky po ruce, takže zahvízdat mohla kdykoli, třeba v koupelně nebo dokonce na motocyklu, protože dokázala řídit i jednou rukou. Ale musela si sundat rukavici, to je pravda. Přehvízdla i svoji silnou motorku kawasaki a to už je něco! – Bibiana by taky chtěla umět pískat na prsty, ale ne a ne se tomu naučit. Na flétničku dokázala i podle not, jenže na flétnu se nepíská, na flétnu se hraje. Kdyby aspoň trošku, nemuselo by to být tak silně, jako hvízdá babička, ale aby to bylo slyšet aspoň do kuchyně… Ani to ne! Ačkoli si prsty strčila do pusy správně, ačkoli mocně zadula, nic. Vydala jenom trapný sykot a prsty měla mokré. – Tomu se nedá říct ani slabota. „Jak tě to mám naučit,“ říkala babička. „Do pusy ti nevlezu. Copak já vím, jak to dělám? Jen tak položím ukazovák a prsteník na spodní řadu zubů a na jazyk… Taky mi to zpočátku nešlo, ale pak najednou, zrovna jsem pásla kozu, a hvízd, samo od sebe,“ říkala babička. „Zkoušej, děvčico, nevzdávej se, jednou na to přindeš.“ „Uměla máma taky pískat na prsty?“ zeptala se Bibiana, protože chtěla o mámě vědět všechno; a taky o tátovi. Tahala to z babičky po kouskách, naráz by toho bylo příliš i na babičku. Ani kdyby pobývala doma celý den, nestačila by vypovědět všechno. O mámě a o tátovi věděla Bibiana jenom to, co jí řekla babička. „Ne, na prsty máma pískat nedokázala,“ řekla babička, „ale táta, ten to uměl báječně. Pískal jinak než já, na čtyři prsty. Strčil si do pusy ukazováky a prostředníky obou rukou a hvízdl, až se stromy ohýbaly. Ale když jel na kole a chtěl takhle hvízdnout, musel bez držení.“ – Bibiana to zkusila oběma rukama jako tatínek… a zase nic. Babička nemá času nazbyt; celé dny prodrandí na motorce a Bibiana je pořád sama doma. Babička totiž vydělává na živobytí jako rychlý posel; z nám neznámých důvodů se rychlým poslům říká messenger. – Má na sobě černou koženou kombinézu, černé kožené rukavice, černé kožené šněrovací boty do půlky lýtek a na hlavě přílbu oranžovou jako schránka na dopisy; protože babička je svým způsobem pohyblivou poštovní schránkou. Lidé jí svěřují zásilky, jejichž doručení nestrpí odkladu. To znamená, že se musí doručit okamžitě, to je ihned. Babička si nasadí oranžovou přílbu, nakopne kawasaki a je v trapu. Je stokrát rychlejší než státní pošta. Je rychlá jako blesk řízený vysílačkou. Ve vysílačce to zachrastí, ozve se centrála: „Holešovice, Komunardů dvanáct, druhé patro, Jelen.“ „Rozumím,“ řekne babička do vysílačky a zopakuje: „Jelen z Holešovic, Komunardů dvanáct.“ Aby nedošlo k mýlce. – Když babička v Holešovicích u Jelenů na zápraží sundá přílbu, hledí na ni pan Jelen jako na zjevení a divže neupustí láhev slivovice v dárkovém balení. „Copak jste nikdy neviděl rychlou poslicu?“ řekne babička. „Že vy jste předpokládal mladého messengera s knírem!“ „Něco na ten způsob,“ připustí pan Jelen a sotva vzpamatovaný z překvapení svěří babičce láhev slivovice v hedvábném papíře s karafiáty. Jeho kamarád Valdemar Stuchlík z Vršovic, Moskevská padesát, páté patro, má dnes padesáté narozeniny, jenže pan Jelen s ním slavit nemůže, protože si v neděli ve Stromovce při fotbálku zvrtnul kotník. Tak mu aspoň po rychlé poslici posílá dárek. Než pan Jelen na prahu svého bytu v Holešovicích dovypráví příběh zvrtnuté nohy, aniž by postřehl, že mluví do prázdna, už si pan Stuchlík Valdemar ve Vršovicích nalévá na jeho a na své zdraví první štamprlku. Je to valašská slivovica z Březnických Pasek, domácí. – Babička ovšem nejezdí jenom do Vršovic, na Letnou nebo do Hrdlořez či Ládví, jezdí také do Liberce, Kutné Hory nebo do Vrchotových Janovic, a někdy dokonce až na Moravu. A Bibiana je věčně sama doma. Tak úplně sama není, má tu ještě zeleného Papagena, který občas něco utrousí. Měl by pobývat v kleci, ale nepobývá; do klece se lítá jenom najíst, napít a vykoupat. Když ho to v kleci nebaví, každý by předpokládal, že bude poletovat po bytě a užívat si svobody. Kdepak Papageno! Vyšlapal si ve vzduchu jenom jednu jedinou cestičku: z klece na garnýž a zase zpátky. Na garnýži pak vysedává celé hodiny, štěbetá si pro sebe a občas utrousí rovnou na Babiččino divadlo. Kdyby pobýval v kleci na bidýlku, ať si trousí, jak chce, nikomu by to nevadilo, nikdo by mu půl slova neřekl. Jenže pak by ho v té kleci museli zavřít na zástrčku a něco takového Bibiana ani babička nedopustí. Ačkoli Papageno vysedává na garnýži stejným způsobem, jakým by mohl sedět na bidýlku v kleci, je v tom přeci jenom rozdíl: garnýž si vybral sám, garnýž je jeho svobodné rozhodnutí. S tím už se nedá nic dělat. Papageno má krátké nožičky se spáry, kterými se pevně drží bidýlka nebo garnýže, aby nespadl. Kdyby spadl, těžko by se mu znovu vzlétalo, protože má dlouhá křídla a potřebuje volný prostor, aby se mohl mocně rozmáchnout. Musí být na vyvýšeném místě, aby mohl vystartovat. Už se mu párkrát podařilo přistát na koberci a tam se jen bezmocně zmítal, než ho babička zvedla, než mohl vzlétnout z její napřažené ruky, jako by to byla větev, garnýž nebo bidýlko. Není to zrovna nejbystřejší pták, tenhle Papageno. V pokoji s Bibianou pobývá ještě záhadná Akara: má vypoulené oči a povlávající ploutev, pořád cosi povídá, pusou mele víc než Papageno, jenže Akaru není slyšet, vždyť je ve vodě, v akváriu s vodními rostlinami. Bibiana se pokouší odečítat jí ze rtů, Akara však mluví rychle a kdoví jakou řečí – možná turecky. Přesto si však ty dvě občas povídají. Mluví vedle sebe, aniž by si rozuměly, každá si mele svou. S Pipilotte se ovšem nedá vůbec mluvit. Tak vyděšenou kočku nemají nikde na světě, taková je pouze tahle Pipilotte. Tři dny a tři noci sbírá v temném koutě pod skříní odvahu, než se odhodlá vylézt na světlo. A pak se tři dny odhodlává, má-li Bibianě skočit do klína. Když se užuž chystá ke skoku, zaslechne zahoukat auto... a zase zmizí ve svém koutě. Tráví tam většinu svého zděšeného života a svítí si přitom očima. Kdyby na ni vyjukla myš, museli by ji odvézt k psychiatrovi. Co s takovou kočkou… Občas přijdou za Bibianou Jeníček s Mařenkou, ale nikdy se nezdrží dlouho, protože jsou neposední. Jeníček je znatelně neposednější; sotva dopije kakao, už na Mařenku doráží: „Pojďme!“ „Počkej,“ říká Mařenka, „jen co Bibianě nakreslím princeznu Bibianu.“ Bibiana by byla nejraději, kdyby u nich Jeníček s Mařenkou bydleli, kdyby nikam nechodili a byli tu s ní. Jenže to nejde. Jeníček s Mařenkou mají svoje rodiče, své povinnosti, a k tomu ještě také svou neposednost. Jeníček strašně rychle běhá. Sám to o sobě tvrdí a protože Mařenka nenamítá, bude to asi pravda. V Bibianině pokoji by se s běháním daleko nedostal. Ale na Letenské pláni, poblíž národního cirkusu Jo-Joo, tam to Jeníčkovi běhá samo! – Utíká rovně a najednou nečekaně zabočí doprava; pak zase kus rovně a vtom klička doleva, znovu směr přímý, teď by kdekdo očekával, že zakličkuje napravo, ale kdepak! Kvůli zmatení pronásledovatele znovu doleva. Tyhle fígly se naučil od zajíců. Do kličkujícího Jeníčka by se tuze špatně trefovalo. Mařenka nakreslí princeznu Bibianu s nesmírně dlouhýma nohama, sahají až na spodní okraj papíru, sotva se tam ještě vejdou křišťálové střevíčky; v růžových šatech, do zlatých vlasů jí přikreslí zlatou korunku plnou drahokamenů... a může se frčet na královský ples. – Jakmile je princezna hotova, už jsou ti dva vtrapu. A Bibiana je tu zase sama, jenom se zvířaty. Nastala nejvhodnější chvíle pro hvízdání. Co kdyby to zkusila tatínkovým způsobem, oběma rukama: ukazováky a prostředníky opřít o spodní řadu zubů, podložit jazyk, zhluboka se nadechnout a… Zase nic! Jenom sykot, jako když z tlakového hrnce uchází pára. |
|
Nahlédnout do košíku |
