Blog nakladatelky

Jeníkovi, s přáním, aby dlouho zůstal „nahý“.

To věnování napsala do své nové knihy Nazí mému šestnáctiletému synovi jeho oblíbená autorka Iva Procházková.

Její knihy jsem kupovala dětem určitě už v době, kdy ještě žila v Německu. To totiž samy ještě nečetly a při četbě knížek Červenec má oslí uši nebo Středa nám chutná, toho velmi zvláštně vymyšleného příběhu děvčátka v dětském domově, jemuž ve vlasech každou středu vyrůstá jablko, jsem se s nimi náramně bavila… děj knížky už si dnes nevybavuju úplně přesně, vím jen, že jsem žasla, jak přirozeně dokázala autorka zakomponovat neuvěřitelně praštěné fantazijní prvky do zhola realistického prostředí děcáku (ze sladkých jablíček pak paní kuchařka v domově vždy ve středu upekla dětem nějakou dobrotu).

To knihy Ivina otce, politicky velmi angažovaného spisovatele Jana Procházky, který po roce 1968 nemohl publikovat a jehož knihy mně v dětství zas kupovali naši (sami velcí Procházkovi čtenáři – Politiky pro každého, Přestřelky aj.), byly napsané bezprostředně realisticky, což jsem co náctiletá oceňovala – Divoké prázdniny jsem přečetla za jediný den.

Jedním dechem se čtou i Nazí – příběh pětice sedmnáctiletých dětí, už téměř dospělých, ale ještě stále bolestně váhajících začít se oblékat podle rolí, které by na sebe v životě měly vzít. Životní cesty Sylvy, Niklase, Filipa, Robina a Anity se protnou jednoho horkého léta na dusné berlínské křižovatce. Každá z cest je jiná, tak jako každý z nich je úplně jiný a z jiného prostředí. Mají však jedno společné: jsou chytří, velmi osobití a velmi nespoutaní – nedokážou se jen tak vzdát svobody, kterou jako nedospělí dosud měli. Hledají svou cestu, nechce se jim přijmout pravidla hry společnosti dospělých, zařadit se a jít v jejich stopách. Ani Sylvin otec, který jako jediný z rodičů všech pěti hrdinů dokázal rezignovat na svou kariéru s věčnou soutěží a v ústraní psát svou knihu, není vlastně šťastný. Musí za svou svobodu hodně zaplatit, protože svoboda je drahá.

Dramatické, téměř filmové střihy (prozrazující na autorku, že jde o zkušenou dramatičku a scénáristku) střídající vyprávění v první i třetí osobě, různé styly i druhy písma podle toho, kdo vypovídá, ženou proud vyprávění nezadržitelně k podvědomě tušenému konci.

Tragédii překryje závěrečná symbolická, téměř rituální scéna knihy, kdy Sylva s Robinem nalézají prostřednictvím divokého zvířete v paměti přírody, byť té evropské už člověkem velmi ochočené, rodovou kontinuitu paměti a v ní svou stopu. Stejně tak jako to neochočitelné zvíře nalezené na prašné berlínské ulici, jež se v ukradeném autě snaží dovézt na svobodu…

Takových promyšlených metafor a symbolů je v perfektně vystavěné knize hodně, autorka však tak mistrně zachází s jazykem, že je jako umělecké prostředky vůbec nevnímáme, strhující zážitek četby jen umocňují. A její schopnost vcítit se do svých hrdinů tak, že nás jejich nejniternější pocity mrazí na naší vlastní kůži, je opravdu něco mimořádného – kéž by jen u nás tak citlivých a vnímavých autorů pro mladé psalo víc. Právě tento typ literatury u nás úplně chybí, a já jsem přesvědčená, že taková kniha dokáže před zrádně iluzorní svobodou z drogy, narozdíl od všech tě polopatisticky podaných knih didakticky zvedajících ukazovák před závislostí, doopravdy varovat. Za svobodu se opravdu krutě platí.

Román Nazí získal v Německu dvě prestižní nominace na Deutscher Jugendliteraturpreis od dvou nezávislých porot – kritiků i čtenářů, a nám nezbývá než doufat, že první dáma české literatury pro děti a mládež dojde brzy uznání, jakého si umění jejího pera zaslouží, i doma v Čechách.

Iva Procházková: NAZÍ (Paseka, 2009)

28. 12. 2009 13:50 - Ivana Pecháčková

Psáno pro blog Spisovatelé o knihách časopisu Respekt.

Veletrh Libri Olomouc

Květinová slavnost se čtyřiačtyřicetiletou tradicí. Jeden z nejkrásnějších evropských parků přímo v centru malebně vystavěného města s rozlehlou památkovou rezervací. Vzdušné pavilony citlivě rozeseté v pěstěné zeleni plné překrásně naaranžovaných květů. Vůně po celém městě se mi spojuje s němčinou a mnoha dalšími jazyky. Šňůry autobusů a aut parkujících prakticky všude, ale hlavně v naší ulici, pár desítek metrů od hlavního vchodu do parku. Nemůžu doma na záchod, než se na něm vystřídá půlka zájezdu ze Znojma, z německého Cottbusu nebo polského Zakopaneho (v parcích se nějak pozapomnělo na veřejné záchodky). Každou chvíli k nám takhle nějaká potřebná výprava přijde, branku jsme tehdy ještě na klíč neměli.

Jako malá holka jsem si všimla, jak velká událost pro město jarní a podzimní mezinárodní Flora byla, brzy se stala prestižním evropským veletrhem. Přes park jsem chodívala do školy a máma na polikliniku do práce, takže jsme doma vždycky mívali permanentku, abychom rozlehlé parky nemuseli obcházet. Tak jsme byli pořád jednou nohou v té opečovávané kvetoucí zahradě. Vždycky když nějaké tulipány opadaly, v záloze číhaly další nasazené cibulky, které zas trochu jinak pokračovaly v kobercových obrazech seskládaných do barevných puzzlí nejen na hlavní aleji, ale i ve skrytějších zákoutích parku. A každý další rok sázeli zase nové, stále kurióznější odrůdy tulipánů (od černých přes střapaté jako zelené saláty až po stolisté jako růže). Koncem šedesátých let začali na Floru jezdit vystavovat své nádherné tulipány Holanďané, Dánové a Němci, později přibyli Japonci s překrásně aranžovanými ikebanami a pro mne tehdy velmi exotickými, i několik set let! starými bonsaji.

Jenže jsou desátá léta jednadvacátého století, a když jako každoročně přijíždím na výstaviště, do pavilonu A na LIBRI a nacházím ten překrásný park v zase o něco žalostnějším stavu, padne na mě nechápavý smutek. Opravdu, nerozumím tomu, proč univerzitní starobylé město, které se tváří jako tolik kulturymilovné, nechává park v tak zoufalém stavu? Copak opravdu nikomu na radnici nerve srdce, když vidí zbídačelou hlavní kaštanovou alej s uzavřenými, kdysi slavnými můstky v jejich korunách, z nichž se shlíželo na rozkvetlé obrazce s vodotrysky? Když doslova před očima vidí rozpadat se kdysi výstavné pavilóny a všelijakou drobnou půvabnou zahradní architekturu? Když zavřu oči, zase vidím barevné girlandy květin, padající jako vodopády ze stropů a stěn pavilonů, nebo rozkvetlé rozárium s tisíci druhy růží. Olomouc si často stěžuje na to, jak leží stranou všech hlavních evropských tras a na nezájem turistů, ale zdá se, že páni radní nejsou ani za mák soudní v tom, jak zahraniční návštěvníky přivábit, naopak spolehlivě je takovou demonstrací ignorance a neschopnosti odradit.

A podobně to vypadá s LIBRI, nejstarším knižním veletrhem v Čechách, který se na výstavišti Flora koná. Kdysi nejnavštěvovanější veletrh, který v devadesátých letech museli bezpodmínečně nutně navštívit všichni, kdo v nakladatelském světě něco znamenali, je dnes poloprázdný. Stánky poslední hrstky věrných, kteří podobně jako já navštěvují Olomouc proto, že tu mají rodinu, přátele nebo jen prostě mají rádi to město, příjemné prostředí uvadajícího parku a vstřícné lidi na Flóře. Každoročně nakladatelé s vedením výstaviště řeší stejný problém: čím to je, že veletrh LIBRI veřejnost navštěvuje stále méně? Čím to, že jezdí stále méně nakladatelů? Veřejnost odpovídá: na LIBRI nestojí za to chodit, protože tam už nejezdí klíčoví nakladatelé, kteří odpovídají: nemá cenu jezdit vystavovat, když si nikdo nechodí naše knihy prohlédnout. Jistě, dnes, kdy je všechno od všech na netu, zlatá éra veletrhů odeznívá i ve světě. Jenže zalistovat si krásně vypravenou knihou stejně ani sebedokonalejší stránky na obrazovce nenahradí.

Letos se mi zdálo, jako by snaha vedení konečně nevyšla naprázdno a LIBRI začalo malinko chytat druhý dech – poprvé totiž bylo zaměřeno i na školy a přijela vystavovat i učebnicová nakladatelství. V době, kdy mezi učebnicáři oblíbený Veletrh dětské knihy v Liberci ztratil po šesti velmi úspěšných ročnících podporu z MŠ, se projevilo pořádání speciálního veletrhu pro školy Schola mea jako velmi dobrý počin. Myslím, že zaplnit místo po Liberci by v Olomouci vůbec nemuselo vyjít naprázdno, pokud tedy se v Liberci nepodaří pokračovat. Učebnicová nakladatelství vystavují nejen knihy, ale také nejrůznější interaktivní pomůcky pro výuku (také ovšem velký hit letošního veletrhu – novou starou dobrou stavebnici MERKUR!), počítačové programy a nejrůznější hry rozvíjející tvořivost a myšlení dětí a budou mít vždy potřebu prezentovat a názorně vysvětlovat učitelům, jak ta či ona věc funguje. Už v Liberci jsem pozorovala, že kontakt s odběrateli (školami) jaký veletrh umožňuje, potřebují daleko víc než my nakladatelé se čtenáři. Na olomouckém LIBRI by nejspíš neudělali chybný krok, kdyby celý dokonale fungující systém z Liberce (od výtvarné podoby, na níž jsou podepsané sochařka a sklářka Iva Ouhrabková a výtvarnice a pedagožka Iva Vykypělová, až po desítky nejrůznějších nápaditých workshopů, kde s dětmi pracují studenti z fakult místní univerzity) tak, jak je, přejali a pozvali liberecké tvůrce udělat veletrh na míru zdejšímu pavilónu. Předvánoční prodejní výstavu nakladatelů, představujících veřejnosti svou novou produkci, by tvořivá část pro školy na veletrhu velmi dobře doplňovala. Počítám, že z osmdesáti vystavovatelů tu bylo tak 10 učebnicových nakladatelství a jejich počet jistě poroste, bude-li Schola mea pokračovat.

Ivana Pecháčková, 22. 11. 2009