Nicolas de Crécy: poznejte všestranného umělce a architekta komiksových světů

Ne nadarmo je kreslíř Nicolas de Crécy považován za jednoho z nejzajímavějších a nejvýraznějších tvůrců současné francouzské komiksové scény. Má za sebou řadu úspěšných publikací, za které sklízí ocenění po celém světě.

Na první pohled zaujmou de Crécyho kresby svým specifickým stylem: roztřesené kontury, výrazné spektrum barev a hutné, občas chaotické scény. Jeho příběhy jsou plné podivných pitoreskních postav, absurdního humoru a slovních hříček. Jako zručný výtvarník kombinuje techniky a s vypravěčským umem kličkuje různými žánry. Vytváří fantastické světy, ale skvěle dokáže zachytit i realitu. Neomezuje se pouze na komiksovou tvorbu. Vyšlo mu několik sbírek kreseb a maleb, jeho díla se vystavují v galeriích a blízko má i k animovanému filmu. De Crécyho tvůrčí fantazie se může zdát nekonečná – inspiraci totiž čerpá ze všech stran.

V monografii, která o autorovi vznikla v roce 2003, de Crécy často zmiňuje nyní již klasické francouzské a belgické komiksy Tintin, Asterix, Lucky Luke či díla komiksových tvůrců Moebia a Sempého, které pro něj byly prvotní pohnutkou k propojení kresby s textem. Jejich častým motivem jsou také antropomorfizovaná zvířata, která najdeme taktéž u de Crécyho, a to napříč jeho tvorbou – za všechny můžeme zmínit tuleně Diega, hlavní postavu dějově surrealistického komiksu Nebeský bibendum (Meander, 2016).

 V rozhovoru pro Meander s Emmou Hanzlíkovou de Crécy ovšem uvedl, že více než komiksy ho ovlivnil svět malby. Tuto inspiraci můžeme na první pohled najít v postapokalyptickém komiksu Doba ledová (Meander, 2008), který se zčásti odehrává v Louvru. Slavné obrazy pohřbené pod ledem a sněhem ve slavné obrazárně zde vystupují přímo – promlouvají o svém významu, na který se během doby ledové zapomnělo. Skupinka hlavních hrdinů, průzkumníků zamrzlé planety, je však vnímá zcela odstřiženě od jejich slavné minulosti, pouze jako podivné artefakty ztracené civilizace.

Ještě zajímavěji se de Crécyho ovlivnění malbou projevuje v již zmíněném Nebeském bibendu. Výrazná paleta barev a nejasné postavy bez obrysů v některých pasážích vyvolávají podobný dojem jako obrazy norského malíře Edvarda Muncha. Jindy de Crécyho roztřesené kontury a teplé odstíny připomínají styl rakouského malíře Egona Schieleho a zhuštěné absurdní scény zase Belgičana Jamese Ensora. Právě z tvorby expresionistických malířů ve svém díle autor vychází nejčastěji. Nelimituje se ale pouze na ni. Některé jeho více atmosférické kresby, například v knize Flašinet (Meander, 2015), která vznikla jako storyboard k plánovanému animovanému filmu, odkazují na melancholii a odcizenost obrazů amerického malíře Edwarda Hoppera.

Důležitou a velmi výraznou roli hrají v de Crécyho komiksové i nekomiksové tvorbě města a jejich architektura. Architektonický prvek je v jeho kresbách tak silný, že mu v letošním roce byla věnována výstava s názvem Étranges cités de Nicolas de Crécy (Podivná města Nicolase de Crécyho) v rámci uměleckého bienále ve francouzském městě Cherbourg. Ta pokrývá třicet let autorovy grafické produkce, jež se nese v duchu městského prostředí.

Nicolas de Crécy se považuje za spontánního cestovatele, a právě jeho cesty jsou mu největším zdrojem inspirace. Ve dvoudílném autobiografickém komiksu Visa Transit (Meander, 2020 a 2022) čtenáře provádí Evropou osmdesátých let: přes socialistický východ až po Istanbul. Zachycuje v něm autentické prostředí jednotlivých zemí, a to včetně krajiny a měst. Zásadní pro něj byla i cesta do Japonska, kde se jeho tvorba stala velmi populární. Měl tu možnost spatřit jiný typ města – krajinu plnou čtverců a obdélníků, v níž chybí fotogenické barokní kostely a historická architektura, na kterou byl z předchozích cest zvyklý. Pro edici cestovních knížek módní značky Louis Vuitton zachytil v roce 2017 také diverzitu města Mexiko. Velkou pozornost zde věnoval každodennímu životu a detailům skrytých míst. V některých kresbách více než z reality vycházel ze svých dojmů a bezprostředních vzpomínek – nejsou tedy pouhou reprodukcí skutečnosti, ale pečlivě sestavenou kompozicí toho, jak vnímal atmosféru celého města na vlastní kůži.

„Nikdy jsem neměl potíže s kreslením měst. Je to pro mě jako grafická dovolená. Naučil jsem se nazpaměť celý systém architektury, oken a ozdob. V hlavě mám archiv obrazů, které mohu všemožně využít,“ řekl de Crécy v rozhovoru pro francouzský web o komiksech BoDoï. A skutečně, autor zručně kombinuje své znalosti a vzpomínky s fantastickými představami při tvorbě fikčních světů, takže má čtenář pocit, že místa skutečně existují, či že je dokonce zná.